Bylo, nebylo... ne, dnes si žádnou pohádku vyprávět nebudeme. I když to, co vidíte na úvodní fotografii, jako z pohádky skutečně vypadá. Ostatně tyhle vytesané obrazce v žulových skalách se v pohádkách objevily doopravdy. Třeba ve filmové pohádce Zakletá princezna v čase. Jenže realita v lesích u Lipnice nad Sázavou je mnohem syrovější. Tam, kde se kdysi lámal kámen, dnes skály mají uši, ústa i zlaté voči. Vypravil jsem se k Národnímu památníku odposlechu, abych prozkoumal místo, které vás sleduje i ve chvíli, kdy si myslíte, že jste uprostřed hlubokého lesa úplně sami. A pokud vás tohle tajemné místo zajímá, pojďte se začíst do celého článku.
Bretschneiderovo ucho, Ústa pravdy a Zlaté voči
Než se pustím do samotného vyprávění o mém tajemném putování mezi zatopené lomy u Lipnice nad Sázavou, pojďme si nejdřív něco říct o místě, které sem každoročně láká tisíce lidí. A upřímně... vůbec se tomu nedivím. Tohle totiž není jen obyčejná procházka lesem. Je to místo, kde se propojuje příroda, umění, historie i zvláštní atmosféra, kterou člověk musí zažít na vlastní kůži.
V zatopených žulových lomech se totiž nachází takzvaný Národní památník odposlechu. Ten tvoří trojice obřích reliéfů vytesaných přímo do skalních stěn. Konkrétně jde o Bretschneiderovo ucho, Ústa pravdy a Zlaté voči (název Zlaté „voči” není gramatickou chybou, ale uměleckým záměrem). Každé z těchto děl symbolizuje určitou formu sledování, naslouchání nebo udávání lidí, a právě proto celé místo působí lehce znepokojivě, ale zároveň neuvěřitelně fascinujícím dojmem.
Autorem celého projektu je sochař Radomír Dvořák z Havlíčkova Brodu, který na dílech spolupracoval se skupinou kameníků a studentů kamenosochařského střediska v Lipnici nad Sázavou. První reliéf, tedy Bretschneiderovo ucho, byl slavnostně odhalen už v roce 2005. O rok později přibyla Ústa pravdy a v roce 2007 celé dílo završily právě Zlaté voči. Patronem a mecenášem památníku se stal Richard Hašek, vnuk slavného spisovatele Jaroslava Haška, který je s Lipnicí neodmyslitelně spojený.
A právě Bretschneiderovo ucho dostalo svůj název podle tajného policisty Bretschneidera z románu Dobrý voják Švejk. Obří ušní boltec vysoký téměř tři metry symbolizuje odposlechy, donašečštví a věčné „někdo vás poslouchá”, které lidstvo provází už po generace. A upřímně... když tam stojíte sami v tichém lese, něco na tom místě vám opravdu začne našeptávat, že ty stěny možná skutečně poslouchají.
Zlaté voči jsou pak podle mě asi nejděsivější částí celého památníku. Obří oči vytesané do skály mají totiž pozlacené prvky a jedna z duhovek je dokonce pohyblivá. Ano, čtete správně. Oko se opravdu může otáčet. Celé dílo je navíc zasazené do zvláštního trojúhelníkového tvaru připomínající symbol „vševidoucího oka”, takže celé místo působí téměř až mysticky.
A pak jsou tu Ústa pravdy, inspirovaná známým antickým reliéfem z Říma. Stejně jako tam si i zde lidé mohou vložit ruku přímo do kamenných úst. Tak schválně... mluvili byste pravdu? Protože podle legendy by prý lháři o ruku přišli. Naštěstí u Lipnice zatím nikdo nezmizel... alespoň myslím.
Celé místo dnes působí trochu jako zvláštní galerie schovaná uprostřed lesa. Jen místo klasických obrazů tu najdete obří kamenné tváře, oči a uši vyrůstající ze skalních stěn zatopených lomů. A právě tohle místo jsem se vydal i já.
Cesta mého putování
Než vám začnu psát o tom, jak jsem tuto trasu prošel a zažil, vložím sem mapu s cestou. Je to super v tom, že když si ji rozkliknete, rovnou se vám otevře v Mapy.com.
Jak vidíte na mapě, své putování jsem začal i zakončil u hradu Lipnice nad Sázavou. Ano, ten jsem navštívil také, ale o tom bude samostatný článek.
Tuto trasu ale začínám právě odtud, protože i já jsem vyrážel z tohoto místa. Zároveň je to i praktické, protože budete stejně muset někde zaparkovat. Já jsem tu byl o víkendu a návštěvníků bylo opravdu hodně, takže zdarma parkování přímo u hradu jsem nenašel.
Nakonec jsem zaparkoval až kousek pod restaurací u pojízdné prodejny točené zmrzliny „Lipnická zmrzlina”. Mimochodem musím říct, že byla výborná a velká za 50 Kč. Já jsem ochutnal mascarpone s černým rybízem a rozhodně doporučuji.
Pokud se tam zastavíte, všimnete si, že místo je postavené na bývalé staré čerpací stanici. Zůstaly tu dokonce i původní stojany, které jsou dnes vtipně označené jako příchutě zmrzlin.
Každopádně ještě máte možnost parkovat i na náměstí, ale už za poplatek. Je to ale vždy o tom, kdy místo navštívíte. Pokud to jen trochu jde, doporučuji všední den mimo víkendy a státní svátky. Je tu pak mnohem méně lidí a větší šance pohodlně zaparkovat.
Ještě než se vydáte k zatopeným lomům, můžete se zastavit i u domu slavného spisovatele Jaroslava Haška, který se nachází hned pod hradem. Já jsem ho bohužel nestihl navštívit uvnitř, ale alespoň jsem vám ho vyfotil, takže se můžete podívat.
Každopádně Jaroslav Hašek má s tímto místem dost spojitostí, stejně jako s Národním památníkem odposlechu, o kterém jste se dočetli na začátku.
Teď už se ale vydáme po stopách zatopených lomů. Od hradního parkoviště se vydáte po červené turistické trase až k prvnímu lomu, kde narazíte na již zmíněná Ústa pravdy.
Je to docela zajímavý pohled, musím se přiznat, že jsem o tomto místě poprvé slyšel díky filmové pohádce z produkce TV Prima s názvem ↗ Princezna zakletá v čase. Možná to bude znít trochu naivně, ale myslel jsem si, že jde jen o filmové kulisy. Až později jsem zjistil, že je to skutečné místo. A tehdy jsem si řekl, že to prostě musím vidět na vlastní oči.
K Ústům pravdy se dá dostat opravdu blízko, ale buďte opatrní, vše je na vlastní nebezpečí. Terén kolem je kamenitý a místy kluzký.
Každopádně já jsem tu byl o víkendu, navíc hned po státním svátku, konkrétně po Dni vítězství, takže zde bylo poměrně dost lidí. Vložím vám sem jednu fotografii tohoto reliéfu, ať se můžete pokochat, pokud se sem sami nedostanete.
Díky pohádce je tohle místo dnes hojně navštěvované, hlavně rodiči s dětmi.
Každopádně od tohoto prvního reliéfu se po červené trase vrátíte zpět na křižovatku se žlutou turistickou značkou. Odtud pak pokračujete po žluté až k Bretschneiderovu uchu, o kterém jste se také mohli dočíst víc na začátku.
I tenhle reliéf je naprosto fascinující. Opravdu doporučuji tato místa navštívit, ať už sami, nebo klidně i s dětmi. Každý si tu najde to svoje.
A není vůbec na škodu si před výletem pustit už zmíněnou pohádku, abyste nasáli trochu atmosféry. A pokud nejste úplně na pohádky, klidně si pusťte Švejka, který vás naladí zase úplně jiným způsobem.
Pojďte se teď podívat na další reliéf.
No a teď se vydáme po žluté trase až k Zlatým vočím. Tahle část už je o něco delší a čeká vás i přechod přes silnici, takže pokud sem vyrážíte s dětmi, určitě buďte opatrní.
Doprava tu ale nebývá nijak hustá, takže to není nic dramatického. Každopádně i v této části je možnost parkování u silnice, takže záleží jen na tom, jak si výlet naplánujete.
A tady už vám přikládám další fotografii.
A od Zlatých vočí se pak vydáte po zelené trase zpět k hradnímu parkovišti. Co na to říkáte? Je to fascinující, že?
Mně se to také moc líbilo. I když jsme zvolili víkendový termín, bylo tu docela dost lidí, hlavně rodin s dětmi. Ale i tak to rozhodně stálo za to.
Pokud chcete vidět víc fotografií, najdete je u mě na Instagramu, buď přímo na profilu ↗ zde, nebo v reelsko ↗ zde.
Každopádně celá trasa je dlouhá zhruba 4,7 km, což není nic náročného. Zvládne ji v podstatě každý, kdo se alespoň trochu hýbe nebo běžně plní třeba 10 000 kroků denně, což by tělo rozhodně ocenilo.
Jen počítejte s tím, že pokud jsou na zemi listy, může být cesta místy kluzká, takže opatrnost se hodí.
Ještě ale jedno zajímavé místo kousek od Zlatých vočí stojí za zmínku, a to Hlava XXII. Vkládám sem proto druhou mapku, kde je trasa sice delší, ale dostanete se až k tomuto reliéfu. A rozhodně to stojí za to.
Pojďme na to.
Tato trasa je už o něco delší, zhruba 6,6 km. U křižovatky Starý lom - vyhlídka na žluté trase směrem od Zlatých vočí odbočíte na zelenou značku.
Odtud dojdete až k silnici. Tady pozor, menší část trasy vede právě po silnici, takže buďte opatrní, protože už tu auta opravdu jezdí.
Dále pokračujeme kolem zajímavých míst monumentů Alea lacta est a Nomen omen, až dorazíte k Hlavě XXII. Jedná se o ztvárnění ikonické hlavy spisovatele Jaroslava Haška, doplněné o popisky a symboliku, která k tomuto místu patří.
A upřímně, i když je to trochu delší varianta trasy, rozhodně stojí za to ji absolvovat, pokud už se v této oblasti pohybujete.
Socha Alea lacta Est u Lipnice nad Sázavou „symbolické završení Národního památníku odposlechu”
Památník Nomen Omen v Lipnici nad Sázavou „pocta slovům a literatuře vytesaná do žuly”
Památník Hlava XXII u Lipnice nad Sázavou „monumentální portrét Jaroslava Haška”
Je to krásně prožitý výlet a když vám vyjde počasí tak jako mně, tak si to opravdu užijete naplno. Ještě vám sem vložím něco málo k těmto monumentům a k hlavě Jaroslava Haška.
Pokud chcete vidět
více fotografií, najdete je opět na mém Instagramu
↗ zde. Budu také rád, když mi dole necháte
komentář, jestli jste tohle místo už navštívili, jaké to pro vás bylo. A teď, pojďme na to, podívat se na pár zajímavostí.
Hlava XXII, Alea lacta Est a Nomen Omen
Hlava XXII
Hlava XXII je jeden z nejvýraznějších a nejznámějších reliéfů celé sochařské stezky u Lipnických lomů. Na první pohled vás zaujme obrovská kamenná hlava zasazená přímo do skály, která působí trochu tajemně, možná až surrealisticky. Inspirací je samozřejmě slavný román Josepha Hellera – Hlava XXII (Catch-22), který se stal symbolem absurdity, byrokracie a situací, ze kterých vlastně není úniku. A přesně tenhle pocit v sobě má i samotný reliéf. Když stojíte přímo u něj, máte pocit, že se díváte na tvář, která něco ví, ale zároveň mlčí. A právě v tom je jeho síla. Autorem celé sochařské stezky v lomech u Lipnice nad Sázavou je sochař Radomír Dvořák, který tu vytvořil sérii děl přímo do žulových skal. A právě Hlava XXII patří mezi ty, které si zapamatujete asi nejrychleji.
Monument Alea lacta Est
Dalším zastavením je monument s názvem Alea lacta est, tedy v překladu „kostky jsou vrženy“. Tento známý výrok je připisován Juliu Caesarovi a symbolizuje moment rozhodnutí, kdy už není cesta zpět. A přesně tenhle pocit tady taky trochu máte. Skála, les, ticho a do toho kámen, který jako by říkal, že některé kroky v životě už prostě nejdou vzít zpět. Je to jednoduchý, ale velmi silný reliéf, který vás spíš nutí se na chvíli zastavit než jen projít kolem.
Monument Nomen omen
Třetím zastavením je reliéf Nomen omen, tedy „jméno je znamení“. Tenhle nápis odkazuje na starou latinskou myšlenku, že jméno člověka často nese i jeho osud nebo význam. Opět jde o jednoduché, ale velmi silné zpracování přímo v žulové skále. Nic přehnaného, žádná okázalost, jen myšlenka vytesaná do kamene, která tu zůstává a přirozeně zapadá do okolní krajiny zatopených lomů.
Lípa republiky
Na závěr se u této části trasy nachází také Lípa republiky, která tu byla vysazena jako symbol připomínky státnosti a vztahu k tomuto místu. Lípy obecně mají v české krajině silnou symboliku, ale tady v prostředí lomů a kamene působí ještě o něco výrazněji. Je to vlastně takový klidný bod uprostřed celé té kamenité a umělecké cesty. Místo, kde si člověk může na chvíli sednout, ztišit se a jen vnímat okolí.
Jaroslav Hašek
Když se pohybujete v okolí Lipnice nad Sázavou, nejde si nevšimnout, že se tu jméno Jaroslava Haška objevuje poměrně často. A není to náhoda.
Byl to významný
český spisovatel,
satirik a
novinář, který se nejvíce proslavil svým nedokončeným románem
Osudy dobrého vojáka Švejka (
filmy ↗ Dobrý voják Švejk (1956) a ↗ Poslušně hlásím (1957)) za světové války. Právě postava
Švejka se stala symbolem českého humoru, nadsázky a schopnosti přežít i v těch nejabsurdnějších situacích.
Hašek strávil poslední část svého života právě v Lipnici nad Sázavou, kam se uchýlil kvůli nemoci i určitému úniku od tehdejšího života. A právě tady také v roce 1923 zemřel.
Zajímavé je, že jeho život byl stejně dobrodružný jako jeho knihy. Procestoval velkou část Evropy, prošel různými zaměstnáními, byl novinářem, bohémem, ale i člověkem, který si uměl ze všeho dělat legraci, často i ze sebe samotného.
A právě v Lipnici dnes najdete i jeho bývalé obydlí, které připomíná jeho poslední roky. Když si člověk uvědomí, že právě tady vznikaly myšlenky spojené se Švejkem, celé místo dostane úplně jiný rozměr.
Možná i proto sem zapadá i celý ten „duch“ zatopených lomů a soch v krajině. Trochu ironie, reality, historie a samozřejmě nadsázky. Přesně něco, co by Hašek nejspíš ocenil.
Pomník Jaroslava Haška v Lipnici nad Sázavou
Co napsat závěrem?
Snad jen to, že tohle místo rozhodně stojí za návštěvu. Člověk si tu velmi rychle uvědomí, že naši předci neměli život vůbec jednoduchý, alespoň ne takový, jaký žijeme dnes my.
Neříkám, že dnešní doba je jednoduchá, každá má své těžkosti. Ale ta jejich byla podle mě složitější, a přesto v sobě nesla něco, co dnes už často ztrácíme. Určité kouzlo jednoduchosti, intimity a osobních setkání.
Dnešní svět je naopak hodně přetechnizovaný. Ale co už, je to prostě doba, ve které žijeme.
Pokud sem vyrazíte, určitě nezapomeňte navštívit i státní hrad Lipnice nad Sázavou a zastavit se na zmrzlinu v pojízdné prodejně. Personál je velmi usměvavý a je radost si tam něco dát.
Klidně mi napište, jakou příchuť jste při své návštěvě ochutnali vy.
Brzy vydám také samostatný článek o hradu, takže mě sledujte tady na blogu, ať vám nic neuteče.
Děkuji, že jste to dočetli až sem.
MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT:
TECHNOLOGICKÉ OKÉNKO:
Komentáře
Okomentovat