Výšlap na Sněžku
Jak už asi víte z mého Instagramu, většinu času trávím na jihu Čech, hlavně na Šumavě. Ale tentokrát jsem se rozhodl udělat změnu a vydat se na úplný sever a zdolat nejvyšší horu České republiky, Sněžku. I když se vlastně říká, že Sněžka není úplně naše nejvyšší hora, protože její samotný vrchol leží už na polské straně, ale pro nás Čechy má speciální význam. Je to takové nepsané pravidlo, každý by ji měl aspoň jednou v životě navštívit. A pokud nepatříte mezi ty, kdo tráví víkendy výhradně na gauči u televize nebo herní konzole, věřím, že vás tenhle výšlap také chytne.
Vyjeli jsme směrem přes Trutnov do Velké Úpy u Pece pod Sněžkou. Upřímně, den předem mě trochu vyděsily ceny, v porovnání se Šumavou je tu všechno o něco dražší. Parkování 300 Kč za den, zatímco na Šumavě většinou zaplatím 100 Kč. Ale chápu, Krkonoše a hlavně okolí Sněžky jsou turisticky velmi vytížené, takže ceny zřejmě pomáhají trochu regulovat počet aut i návštěvníků. Nakonec jsme se rozhodli zaparkovat právě ve Velké Úpě, protože přímo v Peci pod Sněžkou jsou v některých místech dokonce vjezdové poplatky. Ve Velké Úpě je velký patrový parkovací dům, čistý, přehledný a s moderním zázemím. Proto ani té částky za parkování nelituju, protože Sněžka prostě za to stojí. Musím pochválit i toalety přímo v parkovacím domě, které byly opravdu čisté, a dokonce tam najdete i automaty s powerbankami, nabíjecími adaptéry a drobnostmi pro turisty. To jsem zatím nikde jinde neviděl, docela příjemné překvapení. Ještě než se vrátím k samotné cestě, musím říct, že jsme dobře udělali, když jsme se teple oblékli, protože zimní oblečení nám bodlo. Bylo to potřeba! Pár dní před výletem hlásili, že na Sněžce i na Pradědu už sněžilo, a přesně to se potvrdilo.
V okolí je samozřejmě víc možností, kde zaparkovat, takže si můžete vybrat podle sebe. Tohle místo ale doporučuji, ověřeno a bez stresu.
Výšlap na Sněžku
A teď už konečně k samotnému výšlapu na Sněžku! Nejlepší bude, když vám rovnou ukážu trasu, kudy jsme se vydali vzhůru. Cestu jsme si sice trošku prodloužili, ale stálo to za to. Nejdřív jsme se totiž zastavili u lyžařského areálu ve Velké Úpě, odkud je krásný výhled na okolní kopce. Tam mě mile překvapilo dětské hřiště s originálními dřevěnými sochami zvířat, které měly takový geometrický design. Navíc se mezi stromy vine „Čapí cesta“, dřevěná stezka s různými prvky, kterou jsme si samozřejmě museli projít. Skvělé místo na krátkou zastávku před samotným výšlapem.
Tak se vraťme úplně na začátek naší cesty. Vyrazili jsme z parkoviště P1, tedy z toho zmíněného parkovacího domu ve Velké Úpě. Odtud jsme přešli hlavní silnici a vydali se podél řeky Úpy, která tudy protéká. U penzionu Čertice jsme přecházeli zpět na druhou stranu, kde jsme se napojili na křižovatku s červenou turistickou trasou. Ta slouží i jako běžkařská či cyklistická cesta a už tady to začalo pěkně stoupat. Říkal jsem si, že při tomhle výšlapu bych mohl na Apple Watch překonat převýšení, které jsem získal při výstupu ze Železné Rudy na Großer Arber. Omyl! Velká Úpa totiž leží výš než Železná Ruda, takže to převýšení nakonec nebylo vyšší, i když samotná Sněžka je vyšší než Großer Arber. Po této cestě jsme pokračovali až k odpočinkovému místu na rozcestí, kde jsme přešli na žlutou turistickou trasu. Stoupání pokračovalo, a to celkem vytrvale, ještě že už máme něco nachozeno z předchozích výletů! Kdyby to byl náš první pořádný výšlap, asi bychom tam nechali dech i duši. (smích) Na dalším rozcestí jsme odbočili ze žluté na červenou přerušovanou, a pokračovali až k místu, kde se křížila žlutá turistická trasa s modrou běžkařskou. Ještě předtím jsme míjeli Cestu horských nosičů, modrou přerušovanou trasu, která má svůj vlastní příběh a tradici. Na zmíněném rozcestí jsme se napojili na Kubátovu cestu, po které jsme zatím nepokračovali ke Sněžce, ale k vyhlídce a dětskému hřišti. Tam se nachází i stezka ve stromech Hnízda čápa černého, kterou jsme si samozřejmě prošli. Nakonec jsme došli k místu, kde byl zákaz vstupu kvůli soukromému pozemku, ale i odtud byl krásný výhled na Sagasserovy Boudy.
Výhledy odsud byly naprosto úžasné a kravičky, které tam volně pobíhají, tomu dodávají kouzlo. Musím přiznat, že když jsem zahlédl skrze okénko v Růžohorce přípravu ovocných „horských“ knedlíků, bylo těžké pokračovat dál. Ale musel jsem, přece jen jsme měli před sebou ještě kus cesty a čas utíkal. Po Kubátově cestě jsme dorazili až k místu Růžová hora, kde je stanice lanovky. Ta je ideální pro ty, kteří nemají moc času nebo by výšlap nezvládli, ale rozhodli jsme se jít po svých. Už tady začínala ta pravá horská atmosféra, mraky se dotýkaly špiček stromů, a čím jsme stoupali výš, tím víc obklopovaly i nás. Poprvé v životě jsem se dotkl opravdových mraků. A v hlavě mi hned naskočila ta dětská otázka ,,Jak asi chutnají mraky? Jako šlehačka?'' No... ochutnal jsem je (smích) a musím říct, že chutnají nijak, možná jako destilovaná voda. Ale zážitek to byl jedinečný! Cestou jsme potkávali zbytky sněhu, nejdřív jen malé, ale čím výš jsme šli, tím víc se zima hlásila o slovo. Viditelnost byla mizivá, ne kvůli mlze, ale protože jsme šli přímo mezi mraky. A ano, někdo tam postavil i malého sněhuláka na stole u odpočívadla. Byla zima, mráz, ale zároveň neskutečná krása.
Začátek října a já stojím uprostřed sněhu a ledu, no prostě sen. Možná to zní zvláštně, ale já zimu miluju. Když je takhle čistá a kouzelná, nic se jí nevyrovná. Pokračovali jsme naučnou stezkou Krkonošská tundra směrem nahoru. Podél cesty jezdily kabinky lanovky a kolem bylo vidět, jak vítr vytváří z ledu různé tvary, protože tam příroda doslova čaruje. Myslím, že jsme dokonce potkali herce pana Vyskočila (nebyl jsem si jistý, ale vážně vypadal jako on, a proč ne, i herci mají rádi túry!). Na cestě jsme potkávali turisty různých národností, jak Čechy, Poláky, tak Slováky i jiné. A i když nebylo vidět na krok, mělo to neuvěřitelnou atmosféru. Něco, co prostě na gauči doma nezažijete. nakonec, dorazili jsme až na vrchol Sněžky! Hurá! Sice nebylo vidět vůbec nic, ale ten pocit... ten byl k nezaplacení.
Zašli jsme si do Poštovny na horkou čokoládu, a musím říct, po tom mrazu to byla božská odměna. Mimochodem, tato Poštovna už není ta původní, ta stará byla přemístěna na Monínec u Příbrami. Tohle je její nová verze, ale i tak má svoje kouzlo. Na vrcholu můžete kromě Poštovny vidět i kapli sv. Vavřince, malou rotundu, kterou pokrýval led a jinovatka, vypadala doslova pohádkově. Na polské straně je zase Wysokogórskie Obserwatorium Meteorologiczne na Śnieźce, ale kvůli špatné viditelnosti to vypadalo, že je snad opuštěné.
Cesta dolů a polská strana
Ještě se na chvíli vrátím k Poštovně, kde uvnitř je obrazovka, která ukazuje aktuální teplotu i rychlost větru. Venku bylo +1,6 °C, ale pocitově určitě méně. Mrkněte na fotku z obrazovky, kterou jsem si tam udělal. Tím, že nahoře nebyla moc dobrá viditelnost, rozhodli jsme se, že se vydáme dolů, ale jinou cestou než nahoru. Chtěli jsme to projít i z polské strany, po Cestě česko-polského přátelství, což je červená turistická trasa vedoucí po hřebeni. Až k Dóm Śląski byly nádherné výhledy, opravdu dechberoucí, i když by s lepší viditelností mohly být ještě úžasnější. Odtud jsme přešli zpět přes hranici do České republiky.
Pokračovali jsme po Kavinově cestě, což je modře přerušovaná trasa. Vybral jsem ji proto, že cestou můžete vidět i vodopády Rudného potoka a také místo, kde v Česku roztává sníh jako poslední, někdy až v červenci! Musí to být zajímavý pocit, všude teplo a tady stále zbytky sněhu.
Cesta dolů byla krásná, ale přiznám se, kolena a nohy už dávaly znát, že mají dost. Možná proto mám radši stoupání než klesání, i když oboje má něco do sebe. Co mě při sestupu napadlo, je to, že Krkonoše působí víc jako smrková monokultura, na rozdíl od Šumavy, která je pestřejší. Šumava má v mém srdci své místo, ale Krkonoše si ho rozhodně taky našly. Bylo to úžasné. Po cestě se otevíraly nádherné pohledy do údolí a nakonec jsme dorazili až ke kapli v Obřím dole. Tato část trasy vede i místy, kde kdysi kůrovec zapříčinil zkázu krkonošského lesa. Člověk si tu uvědomí sílu přírody, ale i její zranitelnost. Od kaple jsme pokračovali po modré trase zpět do Pece pod Sněžkou. Cestu provází řeka Úpa, která je na několika místech zajímavě regulovaná kamennými zábranami. Míjíte tu i malebné horské chalupy, výběhy s ovečkami a dokonce i lamami, což mě překvapilo a pobavilo zároveň. Nakonec jsme došli až ke spodní stanici lanovky, kde jsme si prohlédli i ceny, nejsou tak hrozné, jak jsem čekal. Někdy to určitě zkusíme i lanovkou, ale pěšky má Sněžka své kouzlo. Prošli jsme si ještě Pec pod Sněžkou a nakoukli i k přehradě u okruhu Zelený a Modrý důl. Tam jsme už nešli, ale vypadalo to lákavě. Pomalu jsme se vraceli zpět k parkovacímu domu, kde jsme zaplatili parkovné a vyrazili zpět domů.
Shrnutí a doporučení
Výšlap na Sněžku opravdu doporučuji, je to nezapomenutelný zážitek. Vybrat den s dobrou dohledností se sice moc naplánovat nedá, ale i když počasí úplně nepřeje, stojí to za to. Určitě se vyhněte obdobím jako jsou letní prázdniny, svátky a víkendy, kdy bývá plno turistů. My jsme šli ve všední den a bylo to ideální, klid, prostor a pohoda. Pokud budete chtít vyrazit i z polské strany, počítejte s tím, že se tam platí vstup do národního parku, 9 zlotých (cca 52 Kč) na den nebo 24 zlotých (cca 138 Kč) na tři dny. Do české strany je vstup zdarma, ale určitě se držte značených tras a nechoďte mimo ně, příroda je tam opravdu citlivá. Celý výšlap byl pro mě famózní zážitek. Věřím, že se sem zase vrátím, možná i s lepší viditelností a novými pohledy. Tak co, navštívíte Sněžku taky? Vyrazíte po svých, nebo se svezete lanovkou? Ať už se rozhodnete jakkoliv, přeji hodně sil a radosti z pohybu.
Děkuji, že jste dočetli až sem, a doufám, že jsem vás motivoval vyrazit ven a poznat naši nejznámější horu.
Zde se můžete pokochat více fotkami a krátkým reelskem přímo na mém Instagramu:
• ↗ Reels na mém Instagramu
• ↗ Reels na mém Instagramu
Líbí se ti má tvorba?
Sleduj mě na Instagramu pro další tipy a inspirace z přírody.
Všechny fotografie a videa uvedené na těchto stránkách a mém Instagram profilu jsou mojí autorskou tvorbou. Jsem jejich výhradním autorem. V případě zájmu o jejich využití mě prosím kontaktujte prostřednictvím soukromé zprávy na Instagramu. Veškerý obsah je pořizován iPhonem 16 Pro.
Pořízené 2. října 2025.
Pořízené 2. října 2025.
