Česká republika: Země, která formovala Evropu

Již nějakou dobu přemýšlím nad tím, že sepíšu článek o České republice. Ano, nepíšu jen o místech tady u nás. Občas zabrousím i k technice a dalším podobným tématům. Pravdou ale je, že většina mých výletů, fotografií a článků pochází právě z České republiky. Případně z jejich sousedních států. A když je většina obsahu přímo z České republiky, řekl jsem si, že by možná bylo fajn představit vám i naši zemi trochu více. Zemi, odkud sám pocházím a kde vzniká většina mých výletů a příběhů.

Myslím si totiž, že Česká republika má velmi zajímavou historii. A možná si troufnu říct, že svým způsobem pomáhala formovat Evropu takovou, jakou ji známe dnes. Ať se to zdá nebo ne, naše země nebyla vždy tak malá, jak ji známe v současnosti. Pokud vás to tedy zajímá, pojďte se společně začíst do mého článku.

Naše historie České republiky

Když se dnes řekne Česká republika, většina lidí si představí poměrně malou zemi uprostřed Evropy. Země piva, hradů, krásné přírody a možná i nekonečných vtípků o ponožkách v sandálech. Jenže když se člověk ponoří trochu hlouběji do historie, zjistí, že naše země byla kdysi mnohem významnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Úplné kořeny našeho státu sahají až k Velké Moravě (vznik roku 833 násilným spojením dvou knížectví „moravského a nitranského”, zánik po roce 906). Tedy k říši, která vznikla už v 9. století a svého času patřila mezi nejvýznamnější slovanské státy Evropy. Právě tady působili Cyril a Metoděj, kteří přinesli Slovanům písmo a vzdělanost. Už tehdy se naše území stávalo důležitým centrem střední Evropy. 

Po pádu Velké Moravy začal postupně vznikat český stát pod rodem Přemyslovců. A právě Přemyslovci byli jedním z rodů, které dokázaly z malého knížectví vytvořit silné království. Praha začala růst, obchod sílit a české země postupně získávaly obrovský vliv. Někteří Přemyslovci dokonce ovládali i okolní země jako Rakousko, Polsko nebo Uhry. 

Jedním z nejslavnějších českých panovníků byl bez pochyb Karel IV.. A popravdě? To nebyl jen „nějaký český král“. Karel IV. se stal císařem (od 5. 4. 1355, do 29. 11. 1378) Svaté říše římské a Praha se za jeho vlády proměnila v jedno z nejdůležitějších měst celé Evropy. Zakládal univerzity, stavěl mosty, hrady a snažil se z českých zemí vytvořit centrum vzdělanosti i politiky. Právě za jeho vlády vznikly Země Koruny české, které sahaly mnohem dál než dnešní hranice České republiky. 

Svatá říše Římská (zdroj obrázku: Wikipedia)

A ano… právě odtud vznikají i dnešní internetové vtípky o Královci. Tedy o dnešním Kaliningradu. Lidé si z toho dnes dělají srandu, že by měl „patřit Česku“. Ve skutečnosti jde samozřejmě hlavně o humor a nadsázku. Ale pravdou je, že české země měly v minulosti opravdu mnohem větší vliv, než si dnes mnozí uvědomují.

Mapa Rakouska-Uherska

Naše historie ale nebyla jen o zlatých časech. České země byly dlouhou dobu součástí Rakouska-Uherska. Jenže ani tehdy jsme nebyli nějakým bezvýznamným koutem monarchie. Naopak. České země byly jedním z nejprůmyslovějších center celé říše. Továrny, železnice, sklárny nebo strojírenství. I díky tomu patřilo naše území k ekonomicky nejsilnějším částem monarchie. 

Pak přišly dvě světové války. Těžké období, které zasáhlo celou Evropu. A ani naše země se tomu nevyhnula. Po druhé světové válce jsme se navíc dostali pod vliv Sovětského svazu (vznik 30. 12. 1922, zánik 26. 12. 1991) a komunistického režimu. Dá se říct, že naše země zažila dlouhá desetiletí nesvobody a diktatury. Přesto to lidé zvládli. A právě možná i díky tomu si dnes mnoho Čechů tolik váží svobody, i když si na ni občas rádi zanadávají.

Naše země dala světu i obrovská jména. Panovníky jako Karel IV., státníky jako Tomáš Garrigue Masaryk nebo Václav Havel. Lidi, kteří byli známí daleko za hranicemi našeho státu. 

A nebyli to jen politici. Česká republika dala světu i významné umělce, spisovatele a hudebníky. Franz Kafka (3. 7. 1883 Praha, 3. 6. 1924 Kierling, Klosterneuburger), Božena Němcová (4. 2. 1820 Vídeň, 21. 1. 1862 Praha), Antonín Dvořák (8. 9. 1841 Nelahozeves, 1. 5. 1904 Praha), Alfons Mucha (24. 7. 1860 Ivančice, 14. 7. 1939 Praha) nebo třeba Karel Gott (14. 7. 1939 Plzeň, 1. 10. 2019 Praha). Každý z nich zanechal stopu, kterou znají lidé i mimo naši malou zemi.

A možná právě proto si myslím, že Česká republika není jen „malý stát ve středu Evropy“. Naše historie totiž ukazuje, že jsme byli součástí velkých evropských příběhů. Někdy jsme Evropu doháněli. A někdy jsme ji sami pomáhali tvořit.

Novodobé dějiny

Dnešní Česká republika (78 871 km² a 10 915 839 počet obyvatel k dnešnímu datu) je součástí světa, který je mnohem propojenější než kdy dřív. Jsme členy NATO (od 12. 3. 1999), Evropské unie (od 1. 4. 2004) i uskupení V4 (od 1. 1. 1993). To znamená, že jsme pevnou součástí evropské politiky, bezpečnosti i ekonomiky. Ať už se nám některé věci líbí nebo ne, je o nás vidět. V dobrém i ve špatném.

A právě v novodobé historii je možná někdy až škoda, že si sami sebe neumíme dostatečně vážit. Česká republika totiž není jen „malá země uprostřed Evropy“. Má za sebou silný průmysl, šikovné lidi, vědce, vynálezce i lékaře, kteří se podíleli na věcech, které ovlivnily svět. Jen o tom často málo mluvíme a ještě méně na to myslíme.

Občas mám pocit, že kdybychom k naší zemi přistupovali s větší hrdostí, mohlo by to vypadat úplně jinak. Ne ve smyslu nějakého přehnaného nacionalismu, ale spíš zdravého respektu k tomu, odkud jsme. Jako to třeba vidíme u jiných národů, které si svou identitu chrání, ukazují ji a jsou na ni hrdé. Kdybychom i my víc vystavovali to, co jsme dokázali, možná by se změnil i pohled na nás samotné.

A možná by pak i vztah k vlastní zemi byl silnější. Nejen když se daří, ale i ve chvílích, kdy se nedaří. Protože i tehdy je to pořád naše země. A její příběh je náš příběh.

A když se člověk podívá čistě kolem sebe, tak je těžké říct, že bychom neměli být na co hrdí. Česká republika má nádhernou přírodu, která je často až překvapivě rozmanitá na tak malý stát. Hory, lesy, skalní města, národní parky, jezera i místa, kde má člověk pocit, že je úplně mimo civilizaci.

Krkonoše, Šumava, České Švýcarsko nebo Jeseníky. Každé z těchto míst má svůj vlastní charakter a atmosféru. A právě v tom je možná naše země silná. Není obrovská rozlohou, ale je neuvěřitelně pestrá na zážitky.

A možná právě to je Česká republika v novodobé podobě. Země, která má historii, která měla vliv. Země, která si prošla těžkými obdobími, ale vždycky se dokázala nějak zvednout. A země, která má stále co nabídnout. Jen je někdy potřeba se na ni podívat trochu jinýma očima.

Co nabízí Česká Republika

Česká republika je ve skutečnosti mnohem bohatší, než se na první pohled zdá. A to nejen přírodou, ale hlavně tím, co tu zůstalo z historie. Když se člověk začne dívat kolem sebe trochu víc zpozorní, zjistí, že skoro každý kopec, město nebo řeka má svůj vlastní příběh.

Jednou z největších věcí, které u nás najdeme, jsou hrady a zámky. A není jich pár. Je jich tu tolik, že by to vydalo na celý život objevování. Každý navíc úplně jiný. Některé jsou mohutné a temné, jiné zase elegantní a skoro pohádkové.

Karlštejn

Mezi ty nejznámější patří třeba Pražský hrad, který je dodnes symbolem české státnosti. Karlštejn, který nechal postavit Karel IV. jako místo pro korunovační klenoty a důležité dokumenty. Hluboká nad Vltavou, která působí skoro jako by vypadla z Anglie. Nebo Český Krumlov, kde se historie doslova prolíná s každou uličkou a každým nádvořím.

Ale Česká republika není jen o slavných zámcích. Právě naopak, obrovskou část její atmosféry tvoří i zříceniny. Místa, kde dnes stojí jen kamenné zbytky zdí, ale kdysi to byly živé pevnosti plné života, politiky a často i bojů.

Hrad Rabí

Trosky s typickými věžemi na dvou skalách, Hazmburk tyčící se nad krajinou jako strážce času, Kokořín schovaný v lesích, nebo mohutný hrad Rabí, který patří k nejrozsáhlejším hradním zříceninám u nás. Každé z těchto míst má svou vlastní atmosféru. A když tam člověk stojí, cítí, že historie tady není jen napsaná v knihách, ale doslova kolem něj.

Naše země ale není zajímavá jen stavbami samotnými. Je zajímavá i tím, kdo tady žil. České země byly dlouhou dobu domovem velmi mocných šlechtických rodů. Přemyslovci už dali základ státu, ale později přišli další významní šlechtici, kteří ovlivňovali politiku i kulturu celé střední Evropy.

Rod Rožmberků například ovládal velkou část jižních Čech a zanechal po sobě silnou stopu hlavně v Českém Krumlově. Pernštejnové patřili mezi nejbohatší a nejvlivnější šlechtu své doby. A významnou roli hráli i Vítkovci nebo třeba Jindřich z Lipé (1270, 26. 8. 1329 Brno), který patřil mezi nejmocnější české šlechtice na počátku 14. století a měl velký vliv na tehdejší politiku.

A pak je tu ještě jedna zajímavá část naší historie, která se často přehlíží. A to je jazyk a identita. České země byly totiž dlouhou dobu silně ovlivněné němčinou a v některých obdobích dokonce hrozilo, že čeština postupně ztratí své místo v kultuře i školách. Byla to doba, kdy se český jazyk znovu probouzel, sbíral sílu a vracel se zpět do běžného života. Bez toho by možná dnešní Česká republika vypadala úplně jinak.

A právě to všechno dohromady tvoří obraz naší země. Hrady, zámky, zříceniny, šlechta, jazyk i kultura. Každá část má svůj význam a každá z nich přispěla k tomu, jaká je Česká republika dnes. A možná právě proto stojí za to ji objevovat. Ne jen jako místo na mapě, ale jako příběh, který pořád pokračuje.

Karel IV., T.G. Masaryk, Václav Havel - lidé, kteří formovali Českou Republiku

Když se člověk dívá na historii České republiky, nejsou to jen hrady, bitvy nebo změny hranic. Jsou to hlavně lidé, kteří dokázali svou dobu nějakým způsobem posunout. A právě tři jména v tomhle směru vyčnívají nejvíc.

Karel IV. (14. 5. 1316 Praha, 29. 11. 1378 Praha) není jen „český král z učebnic“. Byl to panovník, který dokázal z českých zemí udělat jedno z center tehdejší Evropy. Jako císař Svaté říše římské (vznik říše v roce 962 korunovací Oty I. Velikého a zánik 6. 8. 1806) měl vliv daleko za hranicemi našeho území. Praha se za jeho vlády stala skutečnou metropolí vzdělanosti i moci. Nešlo jen o stavby jako Karlův most nebo Karlštejn, ale o celkovou snahu posunout české země na evropskou úroveň. Jeho odkaz je vidět dodnes v tom, jak silné postavení Praha v historii měla.

Tomáš Garrigue Masaryk (7. 3. 1850 Hodonín, 14. 9. 1937 Lány) už žil v úplně jiné době, ale jeho význam je stejně zásadní. Nebyl jen prvním prezidentem Československa, ale hlavně člověkem, který stál u samotné myšlenky samostatného státu. V době, kdy to vůbec nebylo jisté ani snadné, pomohl vytvořit z českých a slovenských zemí nový stát po rozpadu Rakouska-Uherska (vznik 8. 6. 1867, zánik 31. 10. 1918).  Jeho důraz na pravdu, demokracii a vzdělanost z něj udělal symbol moderní státnosti.

A pak je tu Václav Havel (5. 10. 1936 Praha, 18. 12. 2011 Hrádeček, Vlčice). Člověk, který začínal jako dramatik, ale nakonec se stal symbolem svobody moderní doby. Hrál klíčovou roli v období po roce 1989, kdy se Československo (vznik 28. 10. 1918, zánik 1. 1. 1993) zbavilo komunistického režimu (začátek 25. 2. 1948, konec 29. 12. 1989). Nebyl to klasický politik, ale spíš hlas svědomí. A právě to z něj udělalo osobnost, kterou uznává i svět mimo naši zemi.

Každý z nich žil v jiné době, řešil jiné problémy, ale jedno mají společné. Každý z nich nějak posunul Českou republiku nebo její předchůdce dál. A každý z nich zanechal stopu, která tu je vidět dodnes.

Co si myslíte vy?

Když se člověk podívá na Českou republiku ještě z jiného úhlu, zjistí, že nejsme zajímaví jen historií a stavbami, ale i přírodou, která je v mnoha ohledech jedinečná v rámci celé Evropy.

Na tak relativně malém území tu máme neuvěřitelnou rozmanitost. Hory, které dokážou nabídnout klid i divokost. Lesy, které se táhnou kilometry a mění se s každým ročním obdobím. Skalní města, která vypadají skoro až neskutečně. A k tomu řeky a jezera, která dotvářejí celou tu krajinu tak, že člověk má pocit, že se pořád dívá na něco nového.

Vltava, Labe, Morava… každá z těchto řek má svůj vlastní příběh a krajinu, kterou formuje. A pak jsou tu místa, která člověk nenajde v každém průvodci. Malá zákoutí, tichá místa v lese, vyhlídky, kam skoro nikdo nechodí, nebo jen obyčejné kameny a scenérie, které by jinde možná nikdo nevnímal jako něco výjimečného.

A možná právě v tom to celé je.

Proto mám rád přírodu a focení. Protože v České republice je pořád co objevovat. Na každém kroku. Ať už je to hradní zřícenina schovaná v lese, detail staré zdi, kámen u cesty, nebo klidná hladina jezera, všechno má svůj moment, který stojí za to zachytit a ukázat dál.

Každé to místo má svůj vlastní příběh. A když si člověk dá čas se zastavit, zjistí, že těch příběhů je tady možná víc, než by kdy čekal.

MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT:

👉 Pfaffenschlag - Zapomenuté místo v lese

👉 Lipnické lomy: Kde skály mají uši, ústa a zlaté voči

👉 Peklo (Národní přírodní památka)

👉 Šumava: Čertovo a Černé jezero

👉 Osser (1 293 m.n.m.)

TECHNOLOGICKÉ OKÉNKO:

👉 Není USB-C jako USB-C: Proč nám kabely lžou a jak v nich konečně udělat pořádek

👉 Vše na jednom místě