Když Orlík ustoupí: Tajemství, která se ukážou
Včera jsem se vydal k Orlické přehradě a musím říct, že tentokrát to nebyla úplně obyčejná návštěva. K Orlíku jezdím především kvůli přírodě, vodě, mostům a krásným výhledům. Jenže tentokrát mě zaujalo něco úplně jiného. Voda totiž ustoupila natolik, že se před námi začala objevovat místa, která byla desítky let ukrytá pod hladinou. A najednou jsem nestál jen u přehrady. Stál jsem vlastně uprostřed historie, kterou voda na desítky let schovala před našima očima. Takže pokud jste někdy projížděli kolem Orlíku a říkali si, co všechno se vlastně skrývá pod jeho hladinou, dnes vás vezmu právě tam. A věřte mi, je toho opravdu hodně.
Proč je v Orlíku najednou tak málo vody?
Než se pustíme do samotného objevování, pojďme si vysvětlit jednu důležitou věc. Možná jste si stejně jako já při pohledu na fotografie v posledních týdnech říkali, co se vlastně s Orlíkem děje. Voda ustoupila opravdu výrazně a na některých místech to vypadá jako úplně jiná krajina.
Hlavním důvodem je letošní extrémní hydrologické sucho a dlouhodobě velmi nízké přítoky do celé Vltavské kaskády. Státní plavební správa už během léta upozorňovala, že hladina Orlíku výrazně klesá právě kvůli nízkým přítokům. A aby toho nebylo málo, hladina se v některých obdobích snižuje také v souvislosti s pracemi na vodním díle Orlík. Takže nejde o jednu jedinou příčinu. Svou roli hraje současná hydrologická situace a zároveň manipulace s hladinou při provozu a stavebních pracích.
Dokonce už v červnu Státní plavební správa upozorňovala na zatopené původní stavby, které se při poklesu hladiny mohou objevit v oblasti Podolska. A právě díky tomu jsme se včera mohli podívat na místa, která bychom za běžného stavu vůbec neviděli. Podle aktuálních údajů klesla hladina Orlíku na historické minimum přibližně 334,5 metru nad mořem, tedy zhruba o 15 metrů oproti běžné úrovni. Patnáct metrů. To už není nějaký malý pokles hladiny. To je rozdíl, který dokáže odhalit celou zapomenutou krajinu.
Výlet začal u Podolského mostu
Zaparkovali jsme nahoře u začátku Podolského mostu, kde se nachází také kiosek Podolský most a dětské hřiště. A musím říct, že, mě trochu pobavil ten starý dětský kolotoč. Přesně ten typ, který si člověk pamatuje ze starších pískovišť a hřišť. Jenže tentokrát mě mnohem víc zajímalo to, co se nacházelo pod námi.
Šel jsem dolů směrem k vodě a najednou se přede mnou začala otevírat krajina, kterou bych normálně znal pouze z historických fotografií a map. A první otázka byla samozřejmě: Co to sakra všechno je?
Pod Podolským mostem se ukázala minulost
Dnešní Podolský most je nádherná železobetonová stavba, která byla vybudována v letech 1939 - 1942. Je dlouhý přibližně 510 metrů a v roce 2023 byl prohlášen kulturní památkou. Jenže pod ním tady stál úplně jiný most. A právě jeho příběh je podle mě jednou z nejzajímavějších částí celé návštěvy.
V letech 1847 - 1848 zde vznikl řetězový most, který spojoval oba břehy Vltavy. Postavila ho firma Vojtěcha Lanny podle projektu Bedřicha Schnircha a Franze Gassnera. Když se později začala stavět Orlická přehrada, bylo jasné, že původní Podolsko zmizí pod vodou. A právě tady přichází zajímavá část. Starý řetězový most nebyl jednoduše ponechán svému osudu. Protože byl už v roce 1959 prohlášen za národní kulturní památkou, podařilo se ho zachránit. Byl pečlivě rozebrán a jednotlivé části byly převezeny na nové místo k řece Lužnici u Stádlce. Tam byl znovu sestaven a dodnes ho můžete navštívit jako Stádlecký most.
Takže když dnes přijedete ke Stádlici a přejdete tento krásný historický most, vlastně přicházíte po mostě, který původně stál právě tady. A to mi přijde naprosto fascinující.
Co tedy vidíme dnes pod vodou?
Možná by si někdo mohl představovat, že když voda ustoupí, objeví se celý starý most přesně tak, jak tady kdysi stál. Tak jednoduché to ale není. Samotná kovová řetězová konstrukce byla zachráněna a dnes stojí u Stádlice. Na dně Orlíku ale zůstaly základy, části původní komunikace, příjezdové cesty a další pozůstatky původní krajiny.
A právě ty jsem si mohl včera prohlédnout. Najednou byly vidět části cest, půdorysy někdejší zástavby a různé kamenné konstrukce. A víte, co mě na tom dostalo nejvíc? Některé části asfaltu jsou pořád překvapivě dobře zachované. Člověk by čekal, že když je něco desítky let pod vodou, příroda a voda si s tím poradí a nezůstane skoro nic. Jenže některé pozůstatky působí, jako kdyby byly ukryté pod hladinou v nějakém obrovském historickém trezoru. Samozřejmě ne všechno je zachované dokonale a stav jednotlivých pozůstatků se liší. Ale právě jejich existence po tolika desetiletích je podle mě neuvěřitelná. A v tu chvíli mi začalo docházet:
Voda tu historii vlastně nejen schovala. Ona ji na nějaký čas i zakonzervovala.
Krajina, která zmizela v šedesátých letech
Orlická přehrada začala vznikat v druhé polovině 50. let a dokončena byla v roce 1966. Kvůli jen výstavbě zmizela pod hladinou rozsáhlá část původní krajiny podél Vltavy a jejich přítoků. Před napuštěním nádrže proto probíhal podrobný průzkum území a některé významné historické objekty byly zachráněny nebo přemístěny. Typickým příkladem je právě řetězový most v Podolsku.
Jenže ne všechno bylo možné zachránit. A tak dnes, když hladina ustoupí o několik metrů, začínají ze dna vystupovat pozůstatky světa, který už dávno neexistuje. Najednou vidíte cesty. Základě. Zbytky staveb. Staré jezy. A někdy dokonce místa, kde kdysi žili lidé. Je to zvláštní pocit. Stojíte na místě, které dnes působí jako vyschlé dno přehrady, ale před desítkami let tudy normálně chodili lidé, jezdili po cestách a žili své každodenní životy.
A pak jsem se vydal k Doubravě
Po návštěvě Podolského mostu jsem ještě popojel autem směrem k Doubravě. Tam jsme zaparkovali kousek výš u cesty a vydal se dolů.
A tady na mě čekalo další překvapení. Tentokrát to nebyl jen most nebo cesta. Objevily se zbytky mlýna a vodní elektrárny. A přesně v tu chvíli mi došlo, že Orlík pod hladinou opravdu schovává mnohem víc, než jsem si před návštěvou představoval.
Zatopený mlýn a vodní elektrárna u Doubravy
V místě dnešní Doubravy u Chrášťan stával Nový mlýn. Na jeho místě byla v roce 1929 vybudována vodní elektrárna, která sloužila k výrobě elektřiny a také k pohonu a zásobování okolí, včetně protivínského pivovaru. Jenže potom přišla Orlická přehrada. V 60. letech byla elektrárna zbourána a celé místo následně zatopila voda. A tak se z něj na dlouhá desetiletí stala minulost. Dokud hladina Orlíku nezačala výrazně klesat. Najednou se z vody začaly znovu vynořovat části původních staveb. Kamenné zdivo. Zbytky stavby. Části jezu. A další pozůstatky někdejšího vodního díla.
Podle aktuálních zpráv se právě tato elektrárna u Doubravy v letošním roce znovu výrazně ukázala díky mimořádně nízké hladině. Starosta Chrášťan zároveň uvedl, že se elektrárna v posledních letech objevuje při nízké hladině opakovaně. Jednak kvůli suchu, jednak při snižování hladiny během staveb na Orlíku. Takže ano. To, na co jsem se včera díval, opravdu nebyl jen nějaký náhodný kus starého zdiva. Byla to část historie vodního mlýna a elektrárny.
A pak jsou tu ještě ledolamy
Při prohlížení místa jsem si všiml také dalších zajímavých konstrukcí, které působí trochu zvláštně. Jedná se o ledolamy, tedy konstrukce, jejichž úkolem bylo chránit vodní dílo před tlakem a nárazy ledu. Když si člověk uvědomí, že se dívá na pozůstatky zařízení, které mělo svůj význam dávno před vznikem dnešní přehrady, začne celé místo působit úplně jinak.
Najednou už to není jen „suché místo u Orlíku”. Je to místo, kde se před desítkami let odehrával úplně jiný život.
To nejlepší vám ale ukážou fotografie
A tady bych mohl popisovat další věci ještě několik odstavců, ale vlastně by to nemělo úplně smysl. Protože právě tentokrát budou podle mě fotografie důležitější než moje slova. Všechny ty věci, o kterých vám tady vyprávím, jsem nafotil. U Podolského mostu můžete vidět pozůstatky původní komunikace, části základů a místa, která dnes běžně leží pod hladinou. U Doubravy zase zbytky mlýna, elektrárny a další konstrukce. A právě při pohledu na fotografie si člověk možná nejlépe uvědomí, jak neuvěřitelné je, že něco takového může po tolika desetiletích stále existovat.
Možná nejzajímavější je ten pocit
Když jsem tam stál, říkal jsem si hlavně jednu věc: Ty jo... to je naše historie. Člověk dnes projede kolem Orlíku, podívá se na vodní hladinu a bere ji jako samozřejmost. Jenže pod ní se nachází svět, který tu byl dávno před námi. A právě letošní sucho ho na chvíli znovu ukázalo. Nečekal jsem, že mě to zasáhne až takovým způsobem. Nejde totiž jen o nějaký starý most nebo zbytky mlýna. Za každým kusem zdiva, každou cestou nebo každým základem je nějaký příběh.
Někdo po té cestě chodil. Někdo bydlel v domě, jehož půdorys dnes vidíme v bahně. Někdo pracoval v mlýně. Někdo vyráběl elektřinu. A někdo před více než sto lety přecházel přes řetězový most, jehož konstrukci dnes můžeme obdivovat úplně jinde.
Orlík jako obří historická konzerva
A právě tady mě napadla ještě jedna věc. Voda dokáže ničit. Dokáže rozebírat kámen, dřevo i kov. Ale zároveň může některé věci na dlouhou dobu ukrýt před okolním světem. A tak dnes můžeme díky mimořádně nízké hladině pozorovat pozůstatky, které byly celé desítky let mimo náš běžný pohled. Není to samozřejmě žádná dokonalá konzervace a některé materiály pod vodou naopak postupně degradují. Ale když jsem viděl ty části asfaltu, kamenné konstrukce a zbytky staveb, stejně jsem si říkal, že je fascinující, co všechno se dokáže po tolika letech znovu objevit. Je to skoro jako kdyby Orlík na chvíli otevřel dveře do minulosti. A za pár týdnů nebo měsíců je zase zavřel.
Proč mě to bavilo možná víc než klasický výlet
Normálně jedu někam proto, abych viděl krásnou přírodu, rozhlednu, hrad, zámek nebo nějaké zajímavé místo. Tentokrát jsem ale vlastně cestoval do minulosti. A to úplně bez stroje času. Stačilo, aby voda ustoupila. A najednou se přede mnou objevila krajina, kterou bych jinak nikdy neviděl. Právě proto mám podobná místa rád. Nejde jen o to někam přijít, udělat fotografii a pokračovat dál. Někdy je mnohem zajímavější začít přemýšlet: Co tu bylo předtím? Kdo tady žil? Proč tady stojí tahle zeď? Kam vedla tahle cesta? A co se stalo s tím, co tady kdysi stálo? A přesně takhle jsem se cítil včera u Orlíku.
Podívat se na Orlík můžete i se mnou
Z návštěvy jsem natočil také několik videí. Mám záběry nejen z prostoru pod Podolským mostem, ale také z Doubravy a pozůstatků bývalého mlýna a elektrárny. Video zpracuji a následně ho přidám na svůj YouTube kanál, takže pokud vás zajímá, jak tato místa vypadají přímo na videu, určitě se tam podívejte. Fotografie pak postupně najdete také na mém Instagramu. Protože některé věci se prostě lépe ukazují, než popisují.
Závěrem
Včerejší návštěva Orlíku pro mě byla úplně jiná, než jsem čekal. Nejel jsem tam s představou, že budu chodit po historickém dně přehrady a hledat pozůstatky starých cest, domů, mostu, mlýna nebo elektrárny. A přesto jsem přesně tohle nakonec dělal. Je fascinující si uvědomit, že pod hladinou Orlíku se nachází kus krajiny, která kdysi vypadala úplně jinak. Dnes ji běžně nevidíme. Voda ji schovala. A letošní extrémní sucho ji na chvíli zase ukázalo. Možná proto bychom si těchto míst měli všímat. Nejen jako turistické zajímavosti, ale také jako připomínky toho, co tu bylo před námi. Protože až se voda zase vrátí, všechny tyto cesty, základy, zdivo a další pozůstatky opět zmizí. A Orlík si svoje tajemství zase schová. A možná právě proto je včerejší návštěva pro mě tak zajímavá. Protože jsem měl na chvíli možnost vidět něco, co běžně nevidíme a možná už dlouho neuvidíme. A jestli jste někdy byli u Orlíku v době, kdy hladina výrazně klesla, napište mi do komentářů, co jste tam objevili vy. Protože podle všeho toho pod hladinou stále čeká ještě pořádná spousta.
