Tak jsme tu zase u dalšího výletu, a ne tak ledajakého. Tentokrát jsem vyrazil na historicky český hrad, který za Karla IV. prošel významným rozvojem, a nejzajímavější na tom všem je, že dnes se nachází v Německu. Možná stále netušíte, o jaký hrad jde. Ano, je to Oybin. A vedle hradu zde nechal Karel IV. založit také klášter. Byl to opravdu nezapomenutelný výlet a rozhodně stál za to. Sice hned na začátku všechno nedopadlo podle plánu, ale to se občas stává. Každopádně vás v článku provedu celým mým výletem, včetně toho, co se nepovedlo a z čeho se třeba můžete poučit i vy.
Patálie v Německu
Určitě to všichni znáte. Vždycky, když jedete do zahraničí nebo i na nějaký výlet po České republice, třeba na zámek nebo hrad, ověříte si vstupné, parkování a podobné věci. Samozřejmě jsem omrkl stránky hradu a kláštera Oybin a ceník tam byl. Od dubna do října je vstupné pro dospělého 9 €, pro děti 3 € a další ceny. Od listopadu do března je vstupné pro dospělého 6 €, pro děti 2 € a opět další ceny podle typu vstupenky.
Protože v České republice máme stále české koruny, nemáte eura samozřejmě neustále po kapsách. V dnešní době platebních karet se ale dá předpokládat, že na turisticky navštěvovaném místě zaplatíte kartou nebo třeba Apple Pay či Google Pay. Jenže na stránkách Oybinu nebylo uvedeno, zda karty přijímají. Říkám si tedy: „No dobře, budeme muset nejdřív někde vybrat.”. Nejlepší by bylo zajet do Zittau, ale poblíž Oybinu se nachází obec Olbersdorf, kde jsou dokonce dva bankomaty, jeden od Sparkasse, což je něco jako naše Česká spořitelna, a druhý od Volksbank. Takže stačí popojet z Oybinu do Olbersdorfu.
Jenže ono je to skoro 4 km cesty pěšky. A zrovna z Oybinu měl odjíždět historický vláček, který jede směrem do Olbersdorf. Tak proč toho nevyužít? Bude to přece zážitek! Naštěstí průvodčí této historické mašinky bere karty. Super! Tak jsme si sedli. Samozřejmě jsme měli s sebou i pejska. Vláček se rozjel, přišla průvodčí a já říkám (v němčině): „Prosím dva lidi a pes se platí taky?” „Ano, i pes se platí.”. No dobře.
Vláček ale nakonec jel jen do Bertsdorfu, tak jsme si řekli, že nevadí a pojedeme tam. Paní průvodčí si za cestu jen tam řekla 16 € za dva lidi a 4 € za pejska. Celkem tedy 20 €, což je v přepočtu zhruba 500 Kč. No, na to, že cesta trvala asi čtyři minuty... Ale co. Možná jsme opravdu měli ty necelé 4 km vyjít pěšky, ale zase, takový zážitek se nemusí opakovat.
Vláček dojel do Bertsdorfu a my jsme vyrazili pěšky do Olbersdorfu. Dorazili jsme ke Sparkasse a kolega šel vybrat z bankomatu peníze na vstupné. Jenže se nějakou dobu nevracel. Pak se vrátil a povídá, že to nejde vybrat a neví proč. Tak jsem zašel dovnitř já. Když už umím německy, tak proč toho nevyužít. Jenže u bankomatu zrovna byli nějací senioři, takže jsem šel přímo k přepážce a zeptal jsem se paní, jestli je možné vybrat peníze z naší Visa karty. Jsme přece z Čech a potřebujeme jen hotovost.
Paní mi bohužel sdělila, že Sparkasse Visa karty nepřijímá a funguje pouze MasterCard. A já jen: „Aha... no škoda, že to není uvedené přímo na bankomatu.” Paní ale poradila, že v obci je ještě Volksbank, tak ať zkusíme tam. Tak jsme vyrazili do Volksbank. Jenže ta byla bohužel natrvalo uzavřená. No paráda. Co teď?
V tu chvíli mě napadlo, že bychom mohli založit Revolut, kde si vytvoříme bezkontaktní MasterCard. Tak jsme založili Revolut, převedli tam peníze a šli zpátky ke Sparkasse. Jenže po pokusu o výběr pomocí Revolut bankomat napsal, že máme vložit fyzickou kartu. Aha. Tak to je v háji. Bude se muset do Zittau. Tam jsme věděli o Deutsche Bank, která podle dostupných informací bere Visa i MasterCard a měla podporovat dokonce i bezkontaktní výběry.
Popravdě se mi ale už vůbec nechtělo znovu chodit do Oybinu pro auto a potom vyrážet do Zittau. Tak jsem zůstal v Olbersdorfu a kolega vyrazil pro auto. Následně pro nás přijel a jeli jsme do Deutsche Bank vybrat peníze.
Přijeli jsme tam a na výloze vidíme, že podporují Apple Pay, jak pomocí iPhone, tak Apple Watch. Super! Dokonce tam měli velmi moderní bankomaty a také bezkontaktní plochu. Přiložím iPhone... nic. Nepípá to. Popravdě to vypadalo, jako kdyby měli bezkontaktní funkci vypnutou. Takže nezbylo nic jiného než vložit fyzickou platební kartu do bankomatu a peníze konečně vybrat.
Super! Máme hotovost. Můžeme vyrazit zpátky. Vrátili jsme se na původní místo, kde jsme měli zaparkované auto, a řekli si, že teď už to celé absolvujeme znovu, jen s tím rozdílem, že od auta půjdeme rovnou na hrad. Vyšlápli jsme schody na Oybin, dorazili k pokladně a paní nám dokonce v češtině říká: „Můžete platit kartou.” Tak to bylo tedy překvapení.
Člověk kvůli tomu procestuje půlku okolí, jede historickým vláčkem, hledá bankomaty, řeší Visa, MasterCard, Revolut, Deutsche Bank... a nakonec vám na pokladně řeknou, že můžete normálně zaplatit kartou. Ach jo. Paní na pokladně tam ale byla teprve krátce, takže o tom, co je uvedené na webových stránkách a co ne, samozřejmě neměla přehled.
Každopádně z toho plyne jedno ponaučení: pokud se chystáte do Německa, raději si předem připravte hotovost v eurech, případně si ověřte aktuální možnosti platby přímo u provozovatele. My jsme totiž na vlastní kůži zjistili, že informace na internetu nemusí vždycky odpovídat tomu, co vás čeká přímo na místě. A z obyčejného „potřebujeme jen vybrat peníze na vstupné” se může stát docela slušné dobrodružství.
Aktualizace: Rozhodl jsem se e-mailem kontaktovat provozovatele Oybinu a upozornit ho na to, že na oficiálních stránkách není uvedena možnost platby platební kartou přímo na pokladně. Budu proto sledovat, zda tuto informaci na webu časem doplní.
Každopádně vám sem ještě vkládám mapu, kde můžete vidět celou trasu. A samozřejmě, to bych nebyl já, kdybych si výlet nespojil ještě s něčím dalším. Hned z hradu jsme totiž vyrazili také na vrcholy Hvozd a Hochwald. O těch ale bude samostatný článek, takže vás o ně rozhodně nepřipravím. Jenže protože i tyto vrcholy zapadají do trasy našeho výletu, chtěl jsem je na mapě zachovat, abyste měli představu, kudy jsme se celý den pohybovali. A nebojte, Hvozd a Hochwald budou mít svůj vlastní článek.
Historie Oybinu (česky Ojvínu)
A teď se na chvíli vrátíme v čase. Protože Oybin není jen krásná zřícenina na pořádném kusu pískovcové skály. Za těmi zdmi se ukrývá historie, která je překvapivě hodně spojená s českými zeměmi. Samotný vrch Oybin byl využíván už v dávné minulosti. Archeologické nálezy dokládají opevnění už z doby bronzové, tedy přibližně kolem roku 1100 před naším letopočtem. Takže ano, lidé na tenhle kopec lezli už opravdu hodně dávno.
První písemné zmínky o Oybinu pocházejí ze 13. století. Tehdy měl hrad především obrannou funkci a jeho poloha nebyla vybrána náhodou. Stál totiž poblíž důležité cesty mezi Čechami a Lužicí. Ve 14. století byl hrad postupně rozšiřován a dostával podobu skutečně pevného opevnění.
A potom přišel někdo, koho v české historii asi není potřeba dlouze představovat Karel IV..
V roce 1364 nechal na Oybinu vybudovat takzvaný Císařský dům, který měl sloužit jako jeho reprezentativní sídlo a podle historických pramenů také jako místo, kde chtěl jednou odpočívat ve stáří. Jenže jak už to tak v životě bývá, plány někdy nevyjdou. Karel IV. zemřel v roce 1378 a svého plánovaného „důchodu” na Oybinu se nedočkal.
Karel IV. ale s Oybinem rozhodně neskončil jen u paláce. V roce 1369 zde založil klášter celestýnů a začal vznikat také nádherný gotický klášterní kostel. Na jeho stavbě se podílela pražská stavební huť spojená s Petrem Parléřem. Kostel byl dokončen v roce 1384 a právě jeho mohutné ruiny jsou dnes jednou z nejvýraznějších částí celého Oybinu.
A tím se z původně obranného hradu stal trochu neobvyklý komplex. Na jednom skalním masivu tu vedle sebe vzniklo panovnické sídlo, hrad a klášter. Jenže nic netrvá věčně. V 16. století přišla reformace a klášterní život na Oybinu postupně skončil. A v roce 1577 udeřil do areálu blesk, který způsobil rozsáhlý požár. Z kdysi významného místa se postupně stávala zřícenina. Další velkou ránu pak přinesl rok 1681, kdy se odlomila část skály a poškodila další stavby. A možná právě díky tomu dnes Oybin vypadá tak, jak vypadá.
V 18. a hlavně v 19. století totiž ruiny začaly znovu přitahovat umělce a romantiky. Oybin malovali například Caspar David Friedrich nebo Carl Gustav Carus a jeho zříceniny se postupně staly známým motivem romantického umění.
Takže když dnes stojíte nahoře mezi mohutnými stěnami, nejste u nějakého starého hradu v Německu. Stojíte na místě, které bylo po staletí součástí dějin českého prostoru a které prošlo cestou od dávného opevnění přes významný královský hrad a klášter až po romantickou zříceninu. A právě to je podle mě na Oybinu tak zajímavé. Příroda si tu nakonec vzala zpět to, co člověk po staletí stavěl. A možná právě proto má dnes Oybin atmosféru, kterou jen tak někde nezažijete.
Pokračujeme výletem
Tak, historii Oybinu už máme za sebou a můžeme zase pokračovat v našem výletu. Jak už jsem zmiňoval výše, součástí naší trasy byl také výšlap na vrcholy Hvozd a Hochwald. Ty si ale nechám do samostatného článku, ať tento výlet zbytečně neprodlužujeme. A nebojte, rozhodně to stálo za to!
Pokud ale na žádné větší výšlapy nemáte chuť, vůbec nic se neděje. Z hradu se můžete jednoduše vrátit zpět k autu stejnou trasou. Na výše uvedené mapce také vidíte, kde jsme parkovali. Jednalo se o turistické parkoviště, kde jsme v době naší návštěvy parkovné neplatili, takže parkování vyšlo na krásných 0 €. A to se v zahraničí samozřejmě hodí.
A pokud máte trochu času navíc, určitě doporučuji nevzít to od parkoviště jen tou nejkratší cestou, ale vydat se kolem okolních skal. Právě ty totiž dělají z této části výletu něco opravdu parádního. Od parkoviště jsme vyrazili po zelené turistické trase, která vede podél nádherných skalních útvarů. Některé jsou opravdu obrovské a člověk si u nich připadá tak trochu jako v jiném světě.
Jedním z krásných skalních útvarů je Kelchstein. Jde o pískovcovou skálu, která má díky svému zbarvení nádherný růžový až načervenalý odstín. A jak už to bývá, fotografie vám řekne víc než tisíc slov, takže se podívejte sami.
Nádhera, že? Jen vás upozorním na jednu věc. Přímo u skalních útvarů jsou na kovových destičkách informace, že je na těchto skalách zakázáno horolezecky lézt a používat k tomu horolezecké vybavení. Já jsem si ale na jednom ze skalních útvarů všiml horolezecké skoby, takže mě samozřejmě napadlo, jak moc se to tady vlastně dodržuje. Každopádně pravidla jsou pravidla, takže rozhodně nedoporučuji zákaz porušovat.
Ale zpátky ke krásám Oybinu. Pokud se chcete podívat na další fotografie, na mém Instagramu jich najdete mnohem více. Odkaz přímo na tento příspěvek vám samozřejmě přidám i níže do článku. My pokračujeme dál po zelené turistické trase. Postupně procházíme mezi typickými pískovcovými skalami, které už nemají tak výrazné růžové až načervenalé zbarvení jako Kelchenstein, ale rozhodně jim to nic neubírá na kráse. Vždyť se nacházíme v oblasti Zittauer Gebirge, česky Žitavské hory, takže o pískovcové útvary tu rozhodně není nouze. Cestou navíc narazíte na další zajímavé skalní útvary, mezi které patří například Waldtorwächter. I ten samozřejmě najdete na fotografii níže.
Cesta je nádherná. Miluji tyhle procházky mezi skalami, kdy se člověk jen tak prochází, rozhlíží kolem sebe a užívá si přírodu. Sice tu skalní scenérie nejsou v takové míře jako například v Tiských skalách, ale i tak je to nádhera a rozhodně stojí za to se tudy projít.
Popravdě se tu už nebudu dále rozplývat nad skalami. Tento článek je přece jen o Oybinu a ne o skalních útvarech. Ale jednu věc ještě zmínit musím, když se podíváte na moje video na YouTube, zjistíte, že skály vlastně uvidíte i přímo z hradu. A ty výhledy opravdu stojí za to.
Po zelené turistické trase dorazíte k parkovišti, které je placené. Naproti přes cestu jsou také veřejné toalety, které jsou rovněž placené. A pozor, ani parkování, ani toalety podle mých zkušeností nebylo možné zaplatit kartou, takže se hodí mít u sebe mince. Za toalety se platí myslím 0,50 €. My jsme ale pokračovali dál. Přešli jsme hlavní silnici a napojili se na červenou turistickou trasu. U Infocentra Oybin se nachází také bankomat Cardpoint. Ten by měl podle dostupných informací přijímat Visa, ale pozor na případné poplatky za výběr, které mohou být poměrně vysoké.
My jsme ho ale nakonec nepotřebovali. Od červené trasy jsme odbočili směrem ke kostelu a po schodech jsme vystoupali přímo k hradu. A nahoře už nás čekala pokladna.
Právě tady jsme se dozvěděli to, co jsme potřebovali vědět už na začátku na internetu u obsluhované pokladny bylo možné zaplatit platební kartou. Vedle toho se v areálu nachází také automat na vstupenky, který podle dostupných informací platbu kartou nepřijímal.
Přesně ale nevím, kdy je otevřená klasická pokladna s obsluhou a kdy se používá automat. To se možná dozvím, pokud mi provozovatel Oybinu odpoví na můj e-mail, ve kterém se na tuto věc zeptám.
Takže zaplatíte vstupné a konečně můžete vyrazit na pořádnou prohlídku celého areálu. A věřte mi opravdu to stojí za to. Pozůstatky kláštera jsou monumentální a některé pohledy skrze dochované okenní rámy vypadají opravdu nádherně. Člověk se jen postaví, podívá se nahoru a má pocit, že kouká přímo do nebe.
V areálu najdete také občerstvení. To je ale uvnitř placeného areálu, takže se k němu dostanete pouze se vstupenkou. My jsme se tam tentokrát nezastavovali, protože jsme měli v plánu ještě další část výletu. Kromě samotných pozůstatků hradu a kláštera si můžete užít také výhledy do okolní krajiny a součástí areálu je dokonce horský hřbitov.
Takže pokud už se na Oybin vydáte, rozhodně doporučuji neprojít jen to nejnutnější. Dejte si čas a celý areál pořádně prozkoumejte. Ty pozůstatky staveb jsou opravdu monumentální a na některých místech si člověk krásně uvědomí, jak obrovský a významný komplex tady kdysi stál. A víte, co mě ještě překvapilo?
Za celou dobu naší návštěvy jsme prakticky nepotkali žádného Čecha. Tedy až na paní u pokladny, která na nás promluvila česky. Přitom je Oybin od českých hranic opravdu kousek. Možná jsme jen měli štěstí na klidnější den, ale čekal jsem, že tu Čechů potkáme mnohem víc. A protože vyprávěním se atmosféra takového místa přece jen nepředá úplně stejně jako fotografií nebo videem, vložím vám sem také video z mého YouTube kanálu. Tak se můžete na Oybin podívat se mnou i trochu jinak. A pokud vás moje výlety baví, budu moc rád, když se na můj kanál podíváte, dáte odběr a zapnete si upozornění. Ať vám z mých dalších výletů nic neunikne.
Jakmile si hrad a klášter, respektive jejich pozůstatky, pořádně prohlédnete, můžete se vydat stejnou trasou zpět k autu. Samozřejmě pokud jste nepřijeli historickým vláčkem ze Zittau, případně jste nepřijeli úplně bez auta vlakem nebo autobusem. A pokud máte ještě dost energie, můžete pokračovat na vrcholy Hvozd a Hochwald, o kterých ale budu psát v samostatném článku.
Závěrem
Výlet byl prostě famózní a luxusní! Bylo super procházet se tímto historickým areálem a objevovat pozůstatky hradu i kláštera. Rozhodně to stálo za to. Jediné, co bych uvítal, jsou trochu lépe a přesněji uvedené informace na webu provozovatele. Především informace o možnostech platby by nám ušetřily celou naši bankomatovou anabázi.
Na druhou stranu, i přes všechny ty patálie s bankomaty to za návštěvu opravdu stálo. A kdybychom předem věděli, že se na pokladně dá platit kartou, možná jsme mohli celou naši výpravu za hotovostí vynechat. Možná by nakonec vyšel levněji i výběr z Cardpointu u infocentra. Ale co už. Revolut se nám do budoucna určitě bude hodit, takže si ho necháme. Takže vlastně ani ta naše malá německá bankomatová odysea nepřišla úplně vniveč.
Jinak ale Oybin opravdu doporučuji. A pokud máte rádi turistiku, určitě bych výlet spojil i s výšlapem na okolní vrcholy. My jsme to tak udělali a rozhodně jsme nelitovali. Bylo to báječné a jsem moc rád, že jsem vám mohl tento výlet prostřednictvím článku ukázat.
Mockrát vám děkuji, že jste můj článek dočetli až sem. A pokud nechcete přijít o další výlety, nezapomeňte mě sledovat také na YouTube a Instagramu, ať vám žádný další výlet neuteče.
Přeji vám krásný a příjemný zbytek nedělního dne!
Aktualizace 20. 9. 2026 19:30: Doplnil jsem vám článek o video z Hvozdu (Hochwald)
