Tak pokračujeme! 11. listopadu jste si u mě mohli přečíst pár zajímavostí o svatém Martinovi, o tom, že jeho příchod kdysi symbolicky otevíral čas Vánoc. Přinášel první sníh, husu na stůl a začátek půstu, který měl duši i význam. Ale jak říkám, dnes je to už spíš na každém z nás, jak si ten vánoční čas uchopíme.
Víte ale, že v období adventu dřív nechodil jen Mikuláš s čertem a andělem? Tenhle zvyk, jak ho známe dnes, nebyl vždycky stejný. Vedle něj se objevovaly i jiné postavy, někdy laskavé, jindy pořádně děsivé. Advent totiž býval plný tajemna, pověr a obyčejů, které měly své kořeny hluboko v minulosti.
Vánoce tehdy nebyly o světýlkách, dárkovém šílenství ani o tom, kdo dřív zveřejní fotku stromku. Byly prostší, ale možná opravdovější. A i když se spousta tradic vytratila, nic nám nebrání některé z nich znovu oživit. Vždyť proč by po našich ulicích nemohly znovu chodit Lucky, Ambrožové nebo Barborky?
Někdy mám pocit, že i Mikuláš s čertem a andělem pomalu mizí pod náporem moderních ,,krampus pochodů“ a zářivých kostýmů z obchodů. Tak se pojďme na chvíli zastavit, uvařit si čaj, zachumlat se do deky... a vydat se zpátky do doby, kdy se adventu říkalo ,,čas očekávání“ a kdy se lidé uměli trochu bát i těšit zároveň.
4. 12. - Barborka
Když se řekne Barborka, většina z nás si dnes vybaví spíš větvičku třešně, kterou si 4. prosince dáváme do vázy, aby nám do Štědrého dne vykvetla. Ale dřív to nebyl jen symbol naděje, Barborka byla skutečná postava, která o adventu obcházela vesnice. V předvečer svátku svaté Barbory, tedy 3. prosince, se po vesnicích vydávaly dívky oblečené celé v bílém. Aby je nikdo nepoznal, měly vlasy přečesané přes obličej, nebo si tvář zaprášily moukou. Působily trochu tajemně, možná i strašidelně, ale jejich úmysly byly dobré, byly to poslové čistoty, pokory a přípravy na příchod Vánoc. V ruce nesly košík s nadílkou, rozdávaly hodným dětem malé dárky, nejčastěji sušené ovoce, ořechy, trochu cukroví nebo jiné drobnosti. Zároveň však kontrolovaly, jak se děti chovají v postním období. Ptaly se, jestli se umí pomodlit, jestli poslouchají rodiče a zda se poctivě připravují na svátky. Kdo se snažil a byl zbožný, ten dostal odměnu. A nebylo to jen tak, že by prostě zazvonily u dveří. Barborky klepaly na okna větvičkou z třešně, právě tou, která se později stala symbolem jejich svátku. Tímto klepáním oznamovaly svůj příchod do domácnosti. A jak se říká, kdo jim otevřel s čistým srdcem, ten měl prý po zbytek zimy doma klid a požehnání. Zajímavé bylo, že pokud se k Barborce přitočil nějaký mladý muž, třeba čeledín nebo syn hospodáře, Barborka ho tou větvičkou symbolicky šlehla přes ruce. Možná trochu žertem, možná jako připomínku, že adventní čas má být spíš postní než zábavný. Ztotožnění této staré adventní postavy se svatou Barborou, pannou a mučednicí, je spíše volné. Původně šlo o lidový zvyk, který se postupně spojil s křesťanskou tradicí. Svatá Barbora se stala patronkou horníků, dělostřelců i všech, kdo žijí v nebezpečí, ale její ,,dvojnice“, bílá Barborka z vesnic, zůstala symbolem světla, čistoty a tiché přípravy na příchod Vánoc.
7.12. - Ambrož
Hned po Barborkách přichází další, dnes už téměř zapomenutá adventní postava Ambrož. Své jméno nese po biskupovi svatém Ambrožovi, jehož svátek připadá na 7. prosince, a právě v podvečer tohoto dne ožíval po českých vesnicích jeden z nejzvláštnějších a zároveň nejveselejších předvánočních obyčejů. Ambrož býval muž, který se potají převlékl do dlouhého bílého šatu, aby působil téměř nadpřirozeně, a na hlavu si nasadil špičatou černou čepici. Ta měla připomínat biskupskou mitru, i když v lidovém podání často vypadala spíš jako něco mezi čarodějnickou čapkou a obráceným trychtýřem. Přes rameno nosil mošnu plnou cukrátek, a to je přesně ten moment, kdy děti vždycky zbystřily a kde začínala ta pravá zábava. Ambrož se objevoval většinou u kostela nebo kaple, kde kolem něj postávaly místní děti jako natěšené hejno vrabců. Jakmile začal z mošny rozhazovat sladkosti na zem, děti se okamžitě vrhly sbírat je plnými hrstmi. A právě v tom byla celá pointa. Ambrož totiž v druhé ruce držel metlu obalenou do bílého papíru, a tou děti při sbírání symbolicky ,,vyplácel“. Nebylo to nic hrozného, spíše pobídnutí, taková adventní lekce s úsměvem. A že to mělo dvojí význam, to naši předkové uměli krásně vysvětlit. Za prvé: svatý Ambrož je patronem včelařů, takže cukrátka vyráběná z medu k němu patřila stejně jako úly ke včelám. A za druhé: advent býval dobou půstů, kdy se mělo omezit mlsání. Děti, které se vrhaly na sladkosti rozházené po zemi, tím symbolicky půst porušovaly a Ambrožova metla jim to připomněla v té nejhravější podobě. Šlo o obyčej, který byl veselý, živý a dětem připadal nesmírně zábavný. A co je krásné, v Kouřimi se tento zvyk dodnes rekonstruuje, a děti reagují úplně stejně jako před staletími: smějí se, piští, pobíhají kolem Ambrože a po zemi sbírají sladké poklady. A člověk si uvědomí, že některé radosti a některá pokušení se časem prostě nemění.
13.12. - Lucky
A pak tu máme Lucky, další z pozapomenutých adventních postav, které se vážou ke svátku svaté Lucie, připadajícímu na 13. prosince. Svatá Lucie byla od pradávna vnímána jako patronka dobrého zraku, a to nebylo jen tak nějaké symbolické označení. V chudých, slabě osvětlených světničkách se v adventu dělaly práce, které zrak opravdu ničily, předení lnu, vlny nebo také draní peří. Ženy u těchto činností trávily hodiny a oči při tom trpěly víc, než by se na první pohled zdálo. Aby se zrak šetřil, tradovalo se, že na svátek svaté Lucie se nesmí příst ani drát peří. Jenže... známe to. Kde je zákaz, tam najdeme i někoho, kdo si řekne, že to ,,přece ještě stihne“. A právě proto chodily po staveních Lucky. Lucky byly většinou tři ženy, zahalené v dlouhém šatu tak, že připomínaly bytosti z jiného světa. Dnes si je lidé často spojují se slavným papírovým zobanem, ale tenhle prvek nebyl všude. Ten patřil hlavně k jižním Čechám a Sedlčansku. V jiných krajích, třeba Kouřimsku, měly Lucky jen tvář zahalenou plátnem, aby je nikdo nepoznal, ale efekt to mělo úplně stejný. Tajemno, mlčení a špetka strachu. Lucky byly totiž němé. Nebo alespoň nepromluvily lidským hlasem. Místo toho syčely jako hadi, pískaly jako ptáci nebo jen tiše dýchaly za zády těch, které přišly kontrolovat. A jejich úkol byl jasný: zjistit, zda v domě někdo tajně nepřede nebo nedrápe peří. A když to zjistily? Tak to teprve začala ta pravá adventní ,,zábava“. Lucky totiž neměly slitování, přízi rozstříhaly nůžkami či srpem, které nosily s sebou, aby daly jasně najevo, že zákaz se neporušuje. A pokud narazily na hospodyni, která zrovna drala peří, foukly do peřiny tak, že se bílé chmýří rozletělo po celé světnici. A tím to zdaleka nekončilo. Lucky měli totiž ještě druhý, možná ještě obávanější úkol: kontrolovat, jestli je doma uklizeno. A pokud nebylo nebo se jim to nezdálo, což bylo možná ještě horší, pustily se do úklidu samy. Po svém. Symbolicky, ale za to naprosto destruktivně. Vymetly saze z kamen, až se usadily i na těch nejčistějších poličkách, zametaly koštětem tak divoce, že zvířata i děti prchaly stranou, a občas schválně shodily kus nádobí, aby se vědělo, že pořádek se má držet a že adventní čas si žádá čistotu, duše i domácnosti. A tak ve světnici vzniklo hotové pozdvižení: rozházené peřiny, všude peří, prach, saze... a do toho tři tajemné ženy v bílém, které beze slova mizely ve tmě tak tiše, jak přišly. Zážitek, na který děti nezapomněly celý rok.
Adventní čtvrtky - Perchta - nejtemnější strážkyně půstu
Poslední z adventních bytostí, a bez debat ta nejděsivější, byla Perchta. Na rozdíl od ostatních postav se nevázala na konkrétní den, ale objevovala se v různých dobách adventu, nejčastěji však o adventních čtvrtcích večer. A proč zrovna tehdy? V lidových pověrách byl pátek považován za nešťastný den, protože v pátek byl ukřižován Ježíš Kristus. Měl tedy stigma smůly, neštěstí a nepohody.
A protože se dříve nový den počítal od setmění toho předchozího, začínal pátek už ve čtvrtek večer. A právě tehdy vyrážela Perchta na svou temnou obchůzku. Perchta byla ženskou obdobou čerta, ale paradoxně ji vždy představoval muž, nikdy žena. Přitom byl oděn do ženských šatů, na sobě měl zakrvácenou zástěru, a jeho hlavu zdobila maska z peří, kožešin, nebo děsivých materiál, které měly záměrně působit co nejhrůzněji. Někdy mívala maska dokonce bizarně dlouhý jazyk, což z ní dělalo hotovou noční můru každého dítěte. Když Perchta vstoupila do stavení, nejprve se vyptávala, zda se dodržuje půst. A zaměřovala se hlavně na děti a služebnou čeleď, protože ti bývali nejčastějšími hříšníky. Pokud zjistila, že půst porušují, následovaly hrozby, ze kterých běhá mráz po zádech i dnes, že jim rozpáře břicho, vykuchá je a putýnku na vnitřnosti už si nesla s sebou. A prázdné břicho pak vycpe koudelí. Je to představa opravdu drsná. Ale v době, kdy se vesnice topily ve tmě, tichu a tradicích, a kdy světničky po setmění blikaly jen světlem svíček, musela tahle bytost působit opravdu až démonicky. Perchta byla takovou temnou připomínkou adventní kázně a rozhodně nikdo nechtěl, aby se zastavila zrovna u jeho stavení.
No přemýšlel jsem, jestli svatého Mikuláše s čertem a andělem nenechat až po prvním adventu, ale nakonec... proč čekat? Protože průvod svatého Mikuláše dříve vypadal přece jen trochu jinak než dnes a někdy ho doprovázely i úplně jiné postavy, než jaké známe z moderních čertovských besídek, tak sem rozhodně patří. A tak vám ho teď popíšu tak, jak ten Mikulášský průvod vypadal kdysi dávno, když se po potemnělých vesnicích neslo jen světlo z luceren a praskání sněhu pod nohami.
6.12. - Svatý Mikuláš, anděl a nezapomenutelní čerti
A tak se dostáváme k úplně poslední z adventních postav, té jediné, která přežila staletí i všechny moderní nájezdy čokoládových kolekcí a plastikových masek. Ano, řeč je o svatém Mikuláši, jehož obchůzka se váže ke svátku tohoto světce 6. prosince. Stejně jako u jiných adventních zvyklostí se i tady vše konalo v předvečer svátku, tedy podle starého pojetí času, kdy den začínal po setmění toho předchozího. Složení mikulášského průvodu a vlastně stále je jasně dané: Mikuláš, anděl a čert. Symbolika byla přitom zcela přímočará: dobro a zlo, světlo a temnota, nebe a peklo. V podstatě takový malý divadelní výjev o tom, kam se lidská duše může jednou odebrat a proč je dobré chovat se slušně, modlit se, pomáhat a nekrást sousedům jablka. V minulosti byl ale průvod mnohem pestřejší, dokonce až tak, že mohl připomínat malý masopust: objevovala se v něm i smrtka, která měla připomínat pomíjivost pozemského života, a řada dalších bizarních postav, které by dnes nejspíš vyhrály soutěž o nejlepší domácí hororový cosplay. Dnes už z toho všeho zůstaly jen ty tři hlavní postavy, ale v některých oblastech se čertovi vloudili ,,konkurenti“, krampusové, kteří přišli z alpských zemí (
Rakousko, Německo, Švýcarsko) a dnes se objevují hlavně na větších akcích či pochodech. Dárky pro děti byly kdysi mnohem skromnější než dnes. Typickou nadílkou byla Mikulášská metlička, březová větvička ověšená malými cukrátky. Děti také dostávaly figurální perník ve tvaru svatého Mikuláše nebo malé pečivo z kynutého těsta, takzvané Mikulášské pány, které měly podobu jednoduchých postaviček. A v bohatších domácnostech se objevovaly dokonce i ručně zhotovené figurky Mikuláše, čerta či anděla z přírodních materiálů, které si děti často schovávaly po celý rok. A ještě jedna věc byla dřív úplně jinak: děti neříkaly básničky, jako to dělají dnes. Ne, ne. Musely pokleknout a odříkat modlitbu, buď Otčenáš, nebo delší modlitby podle možností a věku. Teprve pak Mikuláš rozhodl, zda si zaslouží odměnu, nebo jestli je čert vyplatí metlou, kterou vždy nosil přes rameno. Celé to bylo mnohem dramatičtější, vypjatější a v očích dětí i daleko vážnější, než je dnešní komediální verze s plastovým peklem na kolečkách.
Závěrem?
Co na to říkáte? Představte si, že byste dnes při procházce v parku narazili na tyto zapomenuté postavy v jejich původním podání, třeba Lucky, Barborku, svatého Ambrože nebo hrůzostrašnou Perchtu. Bylo by to jistě překvapivé, možná i trochu děsivé... ale zároveň fascinující. Dřívější lidé se těchto postav opravdu báli, ale dnes si spíš můžeme z jejich příběhů udělat legraci, usmívat se nad tím, jak přísně kontrolovaly děti, ženy i domácnost, a možná si představit, jak by se tvářily, kdyby je někdo dnes ,,zachytil“ na fotografií. Je úsměvné, jak se časy změnily, co kdysi budilo respekt a strach, dnes může být inspirací pro zábavný zážitek nebo jen zajímavou vzpomínku. A přesto Mikuláš zůstal, jediná postava, která přežila staletí a stále přináší radost dětem i dospělým. Tak co vy na to? Zaujalo vás vyprávění o těchto postavách stejně jako mě? A pokud by se někdo z vás rozhodl některou ze zapomenutých adventních postav oživit, vyfoťte, jak se vám to povedlo, a nasdílejte na Instagram s mým hastagem: #vanocesbobisem. Bylo by skvělé a inspirující vidět, jak tradice ožívá! A hlavně, děkuji vám, že jste dočetli až sem. Přeji vám příjemný den, krásný advent a spoustu kouzelných vánočních zážitků.
MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT:
Ilustrace vytvořena pomocí umělé inteligence Gemini.
