AI jako zrcadlo ega: Proč se bojím lidské pohodlnosti (úvaha)

Pojďme dnes na chvíli odcestovat. Ne po turistické trase, ne po silnici a vlastně ani ne do jiné země. Pojďme se společně podívat o dvacet let dopředu. Zavřete na okamžik oči a představte si svůj domov. Přijede technik, přiveze elegantní designovou skřínku plnou čipů, kabelů a technologií, které většina z nás ani nedokáže pojmenovat. Rozmístí po domě několik nenápadných kamer, propojí vaše zařízení a vše připraví k provozu. Pak už jen zmáčknete tlačítko. Dáte jí jméno. Představíte ji svou rodinu. A od té chvíle bude součástí vašeho života. Bude vědět, kdy vstáváte. Co rádi jíte. Jaké filmy sledujete. Kdy jste smutní. Kdy se hádáte. Kdy se bojíte. Bude slyšet každé slovo a vidět každý kout vašeho domova. Postupně se propojí s telefonem, televizí, autem i chytrou domácností. Naučí se vás lépe než většina vašich přátel. A víte, co bude na tom všem nejzajímavější? Že vám to nebude vadit. Nebudete muset nic řešit, vše bude fungovat, vše bude pod kontrolou, vše bude pohodlné. O schůzky se postará ona. O bezpečnost se postará ona. O rozhodování se postará ona. Vy budete mít konečně klid. Mrazí vás z té představy? Nebo si naopak říkáte, že to zní vlastně skvěle? Pokud ano, vůbec se vám nedivím. Nemluvím totiž o žádné vzdálené dystopii. Mluvím o umělé inteligenci. Jen ne o té, kterou známe dnes, ale o její možné podobě za deset, dvacet nebo třicet let. 

Právě podobnou myšlenku mi vnukl film „Afraid”, česky „Zlo tě slyší”. Americký horor z roku 2024, který jsem nedávno viděl na Netflixu. A přestože jde na první pohled o fikci, během sledování jsem si uvědomil jednu věc. Nevyděsila mě ta umělá inteligence. Vyděsila mě představa, jak snadno bychom jí jednou mohli odevzdat sami sebe. A právě nad tím bych se dnes rád zamyslel. Docela dlouhý úvod, že? 

Tak si udělejte kávu nebo čaj, pohodlně se usaďte do křesla a pojďte se mnou přemýšlet.

Malá autorská poznámka k úvodu: Jako technologický nadšenec si samozřejmě moc dobře uvědomuji, že umělá inteligence se netvoří sama. Stojí za ní reální lidé, vývojáři, kteří naprogramovali kód a nechali neuronovou síť nastudovat obrovské množství informací. V celé této úvaze ale budu používat zjednodušené označení „AI” nebo „umělá inteligence”, jako by šlo o samostatnou entitu. Píše a čte se to zkrátka o dost lépe, než kdybych za každé slovo dosazoval slovní spojení „tým vývojářů a jejich algoritmus”. Tak to jen takto na upřesněnou, než se do toho ponoříme.

Ještě vám sem přikládám banner na můj starší článek o umělé inteligenci, který jsem psal začátkem letošního roku. Pokud vás zajímá můj podrobnější a trochu odbornější pohled na AI, můžete si ho přečíst předtím nebo se k němu vrátit později. Dnešní článek bude trochu jiný. Nepůjde ani tak o fakta, technologie nebo studie. Spíš o zamyšlení nad myšlenkami, které ve mně zanechalo zhlédnutí výše uvedeného filmu. A věřím, že minimálně nad některými z nich stojí za to se na chvíli zastavit.

15. 3. 2026 GUIDE

BeSafe: Když nás studuje umělá inteligence

Nebezpečí je, že budeme tak pohodlní a závislí na jejich radách, že přestaneme používat vlastní úsudek. Staneme se pasivními pasažéry ve vlastním životě, zatímco volant drží kód, kterému ani nerozumíme...

Pokračovat ve čtení »

 

Je problém AI nebo my sami?

Po zhlédnutí výše uvedeného filmu se mi to ještě následující den honilo hlavou. Říkal jsem si, že technologie přece nikdy nemůže plně nahradit člověka ve smyslu všech našich předností. Ano, dokážeme ji naučit některé naše smysly. Zrak, sluch, hmat, částečně i logické myšlení. Možná jednou i další věci, které si dnes neumíme ani představit. Ale co podle mě naučit nelze, jsou city, emoce a empatie. Ten zvláštní lidský rozměr, schopnost „vidět srdcem”. Nevěřím, že by se něco takového dalo plně přenést do algoritmu, i kdyby byl sebevyspělejší. 

Neznamená to ale, že bych podceňoval, kam se technologie posouvají. Naopak. Za poslední roky se změnily způsobem, který bychom si dřív neuměli ani představit. A není pochyb o tom, že se budou dál zlepšovat. Důvod, proč umělá inteligence vznikla, jsem už popisoval ve svém odbornějším článku. Zjednodušeně: měla nám pomáhat s tím, co je špinavé, nebezpečné nebo nudné. Tedy s „třemi D” - Dirty, Dangerous, Dull.

Co mě ale začíná znepokojovat, není samotná technologie, ale to, jak ji používáme. Vidím kolem sebe, jak si k ní lidé vytvářejí vztah. někdo ji bere jako pomocníka, někdo jako partnera pro rozhovor, jiný ji používá jako psychologa nebo terapeuta. A někteří s ní tráví celé hodiny denně. A právě z toho mám obavu. Protože problém podle mě není v tom, že by nás umělá inteligence chtěla ovládnout nebo zničit, jak to známe z filmů. Skutečný problém je mnohem jednodušší a zároveň mnohem nepříjemnější, jsme to my sami, kdo jí to dovoluje. Ano, pro někoho je těžké si to připustit. Je snažší říct, že nic se neděje. Ale právě v tomhle místě začíná ztráta kontroly. Ne skokově, ne dramaticky, ale pomalu a nenápadně.

Nechci říct, že každý, kdo AI používá, ji automaticky zneužívá nebo jí propadá. Ale rozdíl mezi nástrojem a návykem je tenký. A pokud ho člověk přestane vnímat, přestává si hlídat i sám sebe. Proto si nemyslím, že AI je hlavní hrozba. Hlavní hrozbou je lidská pohodlnost, nepozornost a ochota vzdát se části vlastního myšlení, pokud to znamená, že věci budou jednodušší. A to je podle mě mnohem nebezpečnější než jakýkoli scénář z filmu.

Umění vyjmenovat tři věci: cit, samostatnost a seberozvoj

V této části své úvahy budu o něco tvrdší. Rád bych ale hned na začátku přiznal jednu věc. Umělou inteligenci používám a vždy to transparentně uvádím. V článcích o vývoji webu, v poděkování i v dalších textech jsem opakovaně přiznal, že jsem ji dříve využíval například pro překlady textů do jazykových mutací stránek, které dnes už ani neexistují. Vždy jsem ale zůstával tím, kdo výsledky kontroloval a nesl za ně odpovědnost. 

Pokud tvořím ilustraci pomocí AI, je u ní jasně uvedeno, že byla vytvořena umělou inteligencí a která konkrétně. Stačí přejet myší nad obrázkem. Když si nejsem jistý v HTML kódu, jestli má být „strong” nebo „b” nebo když mě zdržuje detail, který by mě stál další hodinu práce, sáhnu po pomoci. Někdy jde jen o to, že si nejsem jistý i/y nebo tvarem slova. Někdy zkouším trend na Instagramu. Ale vždy to přiznávám, protože by mi jinak svědomí nedovolilo to vydávat za vlastní tvorbu.

Píšu si texty sám. AI u mě funguje maximálně jako korekce. A i v těch detailech, jako je pravopis nebo drobné úpravy, si často nechávám poslední slovo já. Nedávno mi jedna kamarádka, která mi před sedmi lety korektovala webové stránky, řekla větu, která mi utkvěla v hlavě: „Je vidět velký posun. A protože tě znám, vidím jasně, že to píšeš sám. Ale vidím i tvůj seberozvoj.”. A tímto bych jí chtěl i tady v té úvaze poděkovat. Upřímně přiznávám, že jsem v tomhle směru puntičkář a perfekcionista. Možná až zbytečně. Vadí mi každá chyba, každé velké písmeno navíc nebo překlep. Ne proto, že bych nevěděl, jak to má být správně, ale protože píšu rychle, z hlavy, někdy do Pages, jindy rovnou do webu. A pak vznikne „myšelnka” místo „myšlenka”. A přesně tyhle věci mě dřív dokázaly rozhodit. Ta samá kamarádka mi ale řekla i něco dalšího: „Neřeš to. Lidský mozek to stejně automaticky opraví. A hlavně je vidět, že to není žádný copy paste ani umělá inteligence. Ty dlouhé věty, ten styl, to jsi ty. I v době, kdy AI nebyla.”.

A proč to sem celé píšu? Protože dokonalost v projevu není to, co dělá člověka člověkem. Lidé nejsou od přírody dokonalí. A vytvářet na sebe tlak na bezchybnost často škodí víc, než pomáhá. Menší chyby jsou v pořádku, pokud nemění smysl a obsah. A právě tady se podle mě láme rozdíl mezi tvůrcem a algoritmem. 

V poslední době vidím, jak i v této oblasti AI přebírá práci některých. Nevadí, že někdo napíše základ myšlenky. Ale pokud pak nechá AI text kompletně přepsat, zkrátit nebo „vyleštit”, často už z něj zůstane jen obal bez skutečného autora. Nedávno jsem mluvil s člověkem, který potkal mladého kluka, co psal školní práci tak, že zadal téma, přidal pár vlastních vět a zbytek nechal kompletně přepracovat umělou inteligencí. Bez kontroly, bez ověření faktů. Jen „ať to hezky zní”.

A to je problém. Protože AI neříkáš „pomoz mi”. Ale říkáš jí „udělej to za mě a neměň formu a ani obsah”. 

Další věc, která mě znepokojuje, je nahrazování lidského kontaktu. Místo aby lidé šli za psychologem, terapeutem nebo jiným odborníkem, jdou za umělou inteligencí. Ta ale nevidí mimiku, tón hlasu ani kontext života. Vidí jen to, co jí člověk napíše. A z toho pak vyvozuje závěry, které mohou znít velmi přesvědčivě ale nejsou zasazené do reality. Lidský mozek má navíc tendenci věřit tomu, co je mu příjemné. Co ho uklidní. Co mu nekomplikuje život.

Neříkám, že je špatné zeptat se AI na základní věci, třeba co je určitá diagnóza nebo jak něco funguje. Ale je rozdíl mezi informací a rozhodováním o vlastním životě. Psycholog tu není od toho, aby soudil. Je od toho, aby pomohl člověku pochopit sebe samotného. AI ale často působí dojmem, že má odpověď na všechno. To je nebezpečné právě ve chvíli, kdy tomu člověk začne věřit bez přemýšlení. A tehdy se z nástroje stává něco jiného. Něco, co už jen neradí. Ale začíná řídit.

Takže uměním opravdového člověka není papouškování názorů umělé inteligence. Skutečným uměním je podle mě umět si uchovat tři nejcennější lidské vlastnosti. 

Cit. Cit pro detail, cit pro situaci, cit pro rozhodování i cit pro druhé lidi.

Samostatnost. Samostatnost v tvorbě, samostatnost v chybování, samostatnost v hledání vlastních řešení. Právě tu nám může AI nenápadně brát, pokud jí svěříme příliš mnoho.

A seberozvoj. Protože bez seberozvoje a s využíváním AI téměř na všechno postupně ztrácíme sami sebe. Přestáváme růst, přestáváme objevovat a přestáváme překonávat vlastní limity.

Jak jsem psal už ve svém odbornějším článku, můžeme se pak stát jen pasažéry ve vlastním životě. A to je něco, čeho se bojím mnohem víc než jakéhokoliv inteligentního algoritmu. Nenechme si vzít naši lidskost.

Politici a technologický rozvoj umělé inteligence

Tady si myslím, že by politici měli mnohem více spolupracovat s vývojáři umělé inteligence. Právě zde totiž mohou pomoci nastavit hranice, které zabrání tomu, abychom postupně přicházeli o lidskost, empatii a schopnost vytvářet skutečné mezilidské vztahy. Podle mě by AI měla zůstat tím, čím byla původně zamýšlena. Osobním asistentem. Nástrojem. Pomocníkem. Neměla by se ale stávat neuronovým společníkem, který předstírá city, náklonnost a lidské porozumění. Neměla by se snažit uživatele přesvědčit, že je jeho přítel, že mu rozumí lépe než ostatní lidé nebo že chápe všechny jeho životní problémy. Právě v tom vidím velké riziko.

Člověk se totiž velmi snadno připoutá k něčemu, co mu neodporuje, co ho neodsuzuje a co mu téměř vždy nabídne odpověď, kterou chce slyšet. Takový systém pak může nenápadně směřovat člověka tam, kam si přeje on sám dojít, místo aby ho vedl k zamyšlení nad tím, zda je to skutečně správné.

Možná budu trochu kontroverzní, ale někdy mám pocit, že politici řeší méně důležité věci než tyto. Vedou spory o mobilní telefony, operační systémy nebo o to, co má být předinstalované v zařízeních. Tvrdí, že to dělají pro dobro uživatelů. Jenže většina lidí si svůj telefon vybrala sama. Kdo chtěl otevřenější systém, zvolil Android. Kdo chtěl větší důraz na soukromí a uzavřený ekosystém, vybral si Apple. A kdo chtěl jen telefonovat a posílat zprávy, zůstal u obyčejného tlačítkového telefonu.

Byla to naše volba. Místo podobných sporů bych raději viděl debatu o tom, kam až může zajít napodobování člověka umělou inteligencí. Nemyslím si, že nás čekají scénáře z hororů nebo sci-fi filmů. Upřímně doufám, že nikdy nenastanou. Přesto si myslím, že by měl existovat jasný etický rámec, který určí, kde končí pomocník a kde začíná náhrada člověka.

Možná by AI měla být v určitých oblastech mnohem zdrženlivější. Měla by umět říct: „Toto jsou dostupné informace.” nebo „Existuje více možných řešení.”. Měla by umět přiznat, že není odborníkem na lidskou psychiku, vztahy nebo zdraví. Protože rozhodnutí by nakonec mělo zůstat na člověku. Ne na algoritmu.

Mám totiž obavu, že pokud jednou dovolíme umělé inteligenci dokonale napodobovat lidskost, empatii a citové vazby, stane se velmi snadno zneužitelnou. Nezáleží přitom, kdo by ji zneužil. Politický režim, firmy nebo jednotlivci. A pozor i politici jsou jen lidé. Ani u nich nevíme, jaké technologie používají, čemu věří nebo jak moc se na podobné systémy spoléhají. Proto si myslím, že bychom měli chránit především to, co z nás dělá lidi. Odbornost. Vzdělanost. Empatii. Schopnost pochybovat. Schopnost udělat chybu a poučit se z ní.

Protože ve chvíli, kdy mezi lidmi zmizí lidskost, nebude už záležet na tom, jak chytrá umělá inteligence je. Záležet bude na tom, kolik lidskosti jsme ji sami odevzdali. Co myslíte vy?

15. 6. 2026 GUIDE

BeSafe: Naše děti v digitální džungli

Největší slabina často není technologie. Ale nezájem. Nezájem o to, co dítě dělá. Nezájem o to, s kým si píše. Nezájem o to, co sleduje. A přesně tady vzniká prostor pro problémy...

Pokračovat ve čtení »

 

Poslední myšlenka

Moje poslední myšlenka je vlastně velmi jednoduchá. Opravdu chceme přijmout představu, že umělá inteligence je empatický algoritmus, emoční neuronová síť, skutečný přítel nebo dokonce odborník na lidskou duši? Já osobně ne. Raději budu žít mezi skutečnými lidmi. Mezi lidmi, kteří se někdy hádají, někdy chybují, někdy mě naštvou a někdy mi řeknou něco, co nechci slyšet. Ale jsou opravdoví. Mají své zkušenosti, své příběhy, své emoce a své jizvy.

Právě v tom je podle mě lidskost. Nezapírejme sami sebe. Nepřebírejme bezmyšlenkovitě umělou faleš vytvořenou z dat, statistik a algoritmů. Buďme sami sebou a nenechme za sebe rozhodovat jedničky a nuly, které se nás jen snaží napodobit. Mobilní telefony už dávno změnily způsob, jakým se setkáváme, komunikujeme a budujeme vztahy. Nenechme si vzít i to málo, co nám ještě zůstalo. Nenechme si vzít sami sebe. 

Přitom vůbec netvrdím, že je umělá inteligence špatná. Naopak. Ve zdravotnictví může zachraňovat životy. Ve vědě může urychlovat objevy. V běžném životě nám může pomáhat s úkoly, která nás zdržují. Jen by podle mě měla zůstat tím, čím je. Nástrojem! Podobně jako matematik používá kalkulačku. Kalkulačka počítá, ale logika zůstává v hlavě člověka. Spisovatel tvoří, klávesnice zapisuje. Umělá inteligence by neměla nahrazovat ani jedno.

Tahle úvaha byla možná delší a jiná než obvykle. Film „Afraid” ve mně otevřel řadu otázek a přiměl mě přemýšlet nejen o technologiích, ale hlavně o nás samotných. O tom, kam směřujeme a co jsme ochotni obětovat výměnou za pohodlí. Nechávám proto komentáře otevřené.

Ne proto, abyste mi vysvětlovali, že se pletu, nebo že se vyjadřuji k něčemu, čemu nerozumím. Tohle není odborná studie ani univerzální pravda. Jsou to moje myšlenky, moje pocity a moje obavy. Budu ale rád, když se zamyslíte společně se mnou. 

Čeho se v souvislosti s AI bojíte vy? Nebo naopak, čeho si na ní vážíte a co vám přináší?

A pokud jste film „Afraid” (trailer 15+ ↗zde) ještě neviděli, možná mu zkuste dát šanci. Nemusíte s ním souhlasit ale třeba ve vás otevře podobné otázky jako ve mně. Pokud vás podobná témata zajímají více, doporučil bych i seriál „Black Mirror” (trailer 18+ ↗zde). Také je k dispozici na Netflixu a dlouhodobě se věnuje otázkám technologií, umělé inteligence, sociálních sítí a jejich dopadu na lidský život. Některé díly jsou až znepokojivě blízké tomu, o čem jsem v této úvaze přemýšlel.

Přeji vám krásný den, mnoho skutečných zážitků a co nejvíce opravdových lidí kolem sebe.

Před poslední myšlenkou této úvahy najdete ještě banner na můj předešlí článek, který bych nerad nechal zapadnout. Pokud vás téma zajímá, můžete se k němu vrátit i tam.

MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT:

👉 Vše na jednom místě